sobota 24. března 2018

Kpt. 23-24.

1180-1189

Po dohodě v Kníně, je v Čechách i na Moravě klid.

Je doba kolonizace na hranicích - vylesnují se lesy, zakládají se pole, vesnice, hrady.
V německých zemích panuje názor, že v českých zemích se žije klidněji a bezpečněji než v zemích německých, kde probíhají vleklé boje mezi císařem a jeho protivníky.
Takže z německých zemí  proudí davy venkovanů do Čech. Česká i moravská šlechta se podílí na této kolonizaci (Bedřich, Konrád Oto, Přemysl si nijak vzájemně nepřekáží) - pro ně to představuje nejen zpočátku práci, ale zároveń získání nového území, rozšiřování panství a majetku.

Ale do hry vstupuje další ctižádostivý přemyslovec - Jindřich Břetislav.

-----
vsuvka:
Vladislav I. měl syny: Vladislava II. Děpolta a Jindřicha Přemyslovce.
Jindřich Břetislav je synem Jindřicha Přemyslovce.
----

Jindřich Břetislav navštěvoval církevní školy a po smrti knížete Soběslava se stal pražským biskupem. Zpočátku podporoval svého bratrance, knížete Bedřicha - protože zastával stejný názor jako on - to znamená, že český kníže by měl být nadřazen moravskému markraběti. A stejně tak pražský biskup by měl být nadřazen olomouckému.

Když však Ota Konrád podnítil vzbouření české církve a oblehl Pražský hrad, Jindřich Břetislav se s částí svého kléru postavil za Konráda Otu, který mu dal příslib, že olomoucká diecéze se podřídí pražské. Na tenhle slib Ota Konrád neměl z hlediska církve žádné právo, ale udělal to rád, protože v Olomouci vládl Přemysl.

Po Bedřichově vítězství ovšem Jindřich Břetislav bleskurychle otočil. Sám přijel knížete přivítat a dal slavnostně sloužit mši za jeho vítězný návrat.

Pražský biskup měl dva roky klid, protože Bedřich, Konrád Ota a Přemysl všichni bojovali na Moravě. Jindřich Břetislav žil v přesvědčení, že jeho postavení je bezpečné a začal nenápadně posilovat pravomoc svých úřadů - toužil stejně jako většina prelátů v křestanské Evropě , aby se církevní majetek stal zcela nezávislý na světské moci a to nejen papežský, ale i biskupský.

Když bylo na Moravě dobojováno a uzavřela se dohoda v Kníně, kde se Konrád Ota podrobil moci pražského knížete, rozhodl se Bedřich, že je čas pomstít se pražskému biskupovi za to, že tehdy ho zradil - tedy postavil se za Konráda Otu.  A navíc Jindřich Břetislav byl posledním příbuzným přemyslovcem, který ještě veřejně neuznal Bedřichovu nadvládu. Naopak Jindřich Břetislav dával okázale najevo, že církev stojí nad mocí světskou.

Bedřich samozřejmě věděl, že se nemůže vrhnout do boje s církví osobně (císař, papež)
Takže k tomuto účelu si předvolal dalšího provinilce - Děpolta. Ten měl u Bedřicha velký vroubek za to, že nepřišel na pomoc jeho manželce Alžbětě, která zůstala na Pražském hradě při obléhání sama. (Děpolt se vymluvi, nezasahoval ani na jedné straně a čekal v klidu, jak to celé dopadne)

Bedřich to považoval za zradu, protože Děpolta protěžoval odměnami (byli od mládí spojenci). Bedřich mu tento vroubek odpouští, pod podmínkou, že Děpolt se bude podílet na kolonizaci - ovšem v místech, kde jsou nyní kláštery a církev, hlavně diecéze pražská, která si dělá velké nároky právě na ještě neobývané pozemky.

S kolonizací přibývá šarvátek mezi rytíři a oddíly Jindřicha Břetislava.
Jindřich Břetislav si jde stěžovat ke knížeti Bedřichovi - neuspěje. Ten mu dává jasně najevo, že tu vládne on jako kníže, se svými zákony - nikoliv církev. Jindřich Břetislav z pomsty vyplení se svými oddíly knížecí vesnice a podhradí, to nezůstane bez odezvy - o pár dní později proti němu nejenže zasáhne Děpolt se svou družinou, ale ještě vyplení biskupovy vesnice.

Kanovníci svatovítské kapituly se staví na stranu knížete a odmítají poslušnost svému biskupovi. Velmožové odmítají do svých kostelů faráře, které jim jmenoval a udělil pražský biskup a dosazují si své služebníky.

Jindřich Břetislav opouští Čechy a odjíždí k císařskému dvoru a bere to oklikou. V německých zemích arcibiskupové nebyli jen vysokými preláty, ale současně drželi titul říšských knížat a vládli jako světští panovníci. nepodléhali žádnému lantkraběti, markraběti ani vévodovi, ale pouze jen a jen císaři. Mohli si dělat vlastní politiku a nemuseli prosit žádného knížete, aby jim něco dovolil.

Tady všude Jndřich Břetislav uspěl - mohučský arcibiskup, kolínský arcibiskup - ten měl nejlepší postavení a největší vliv  u císaře. Všichni tito preláti, byli ochotni podpořit Jindřicha Břetislava (dostali od Jindřicha Břetislava příslib velké odměny)  tedy usvědčit - českého knížete Bedřicha a Děpolta, že porušují zákony a práva církve a podpořit, aby oba dva byli uvaleni do klatby.

Bedřich dostává strach. Podcenil Jindřicha Břetislava. A je mu jasné, že si musí usmířit Jindřicha Břetislava a císaře. Obětuje Děpolta, zabaví mu majetek a Děpolt prchá do vyhnanství. (to se hodí i Konrádu Otovi)
Děpoltův majetek rozděluje Otu Konrádovi a Jindřichu Břetislavovi a malou část Přemyslovi - aby byl na domácí půdě klid.

Bedřich odjíždí do Salcburku, kde navštíví svého bratra Vojtěcha (arcibiskup salcburský) Vojtěch má být ten kdo zprostředkuje smír mezi Bedřichem a Jindřichem Břetislavem.

Jindřich Břetislav a Vojtěch si rozumí - oba jsou nejen přemyslovci, ale také církevní preláti a šikovní diplomaté.

Celý tento český spor končí na sněmu v Řezně, který svolává císař.
Kníže Bedřich ustoupuje a podvoluje se diktátu pražského biskupa - ten si nejen vymohl svá území zpět, ale také se stává říšským knížetem - což v praxi znamená, že ho napříště bude jmenovat císař a nikoliv český kníže. Císař uznává i dohodu v Kníně - tedy uznává, že po smrti Bedřicha knížecí stolec po něm převezme Konrád Ota.

Za to se Bedřich musí navíc zavázat císaři, že se zúčastní s českým vojskem křížového tažení do Svaté země.

Přemysl si uvědomuje své ne dost dobré, pevné a mocenské postavení:
Bedřich, Pražský biskup, Konrád Ota.

---

V březnu 1189 nečekaně náhle umírá Bedřich. Knížecího stolce se ujímá dle dohody z Knína a se svolením císaře Konrád Ota.
Problém však je s vdovou Ažbětou - všichni si pamatovali nedávnou bitvu o Pražský hrad.

Konrád Ota si toto nemůže dovolit, je to pro něj příliš nebezpečné, proto se schází sám s Alžbětou a vyjednává s ní podmínky, za kterých je ochotna opustit Pražský hrad. Alžběta požaduje olomoucký úděl a tam v klidu dožít. Tento slib chce stvrdit slavnostní přísahou a bohoslužbou v katedrále - tu slouží sám pražský biskup Jindřich Břetislav.
Pak teprve Alžběta otevírá brány oddílům Konráda Oty - je zajata a uvězněna. O den později převezena do kláštera v Doksanech, kde po krátké době umírá.
 
Přemysl se nepokusí ani vyjednávat s Konrádem a prchá se svou rodinou do Míšně.


 

Žádné komentáře:

Okomentovat