sobota 24. března 2018

Kpt. 43-61.

1198-1199

Přemysl se stal českým knížetem.
Bratr Vladislav Jindřich je moravským markrabětem a společně táhnou na Moravu - vypořádat se s moravskými přemyslovci (příbuzní bezdětného Konráda Oty)

Obléhají v Jemnici Svatopluka (bratr Spytihněva), ten se vzdává, složí vazalský slib moravskému markraběti a připojuje se k jejich vojsku proti Spytihněvovi. K Svatoplukovi se přidávají jeho bratranci olomoučtí Břetislav a Vladimír. Brno dlouho odolává, ale nakonec - kníže Spytihněv je oslepen a může dožít v Jemnici u svého bratra.

 Na Moravě je klid jen chvíli, údělná olomoucká knížata Vladimír a Břetislav se nechtějí podrobit moravskému markraběti - Přemysl znovu vytáhne na Moravu. Vladimír olomoucký padne, jeho bratr Břetislav je zajat a krátce na to umírá ve vězení. Sifrid (syn Břetislava) se vzdává nároků na údělné knížectví a vstupuje do služeb církve.

Tímto jsou problémy s moravskými přemyslovci, které se táhly dvě staletí vyřešeny.

Přemysl jako český kníže a Jindřich Vladislav jako markrabě Moravy vládnou společně, doplnují se. Tímto se z Čech a Moravy postupně stává jednotný a stabilní stát.

Přemysl s Vladislavem Jindřichem odjíždí do Uher. Na dvoře krále Emmericha se Přemysl setkává s jeho sestrou Konstancií, Přemysl se rozhodne, že si ji vezme za manželku.
Král Emerich se sńatkem souhlasí. Rodové spojení s Přemyslem považuje za výhodné, protože se chce podílet na západoevropské politice. A Přemysl má mocného spojence.

Biskup Daniel v katedrále na Pražském hradě veřejně prohlásí snatek Adléty a Přemysla za neplatný.

-----


Po smrti císaře Jindřicha se uchází o korunu římského krále jeho mladší bratr (poslední žijící syn Fridricha Barbarossy) Filip Švábský z rodu Štaufů. Mezi jeho věrné spojence patří mimojiné Wettinové (rod z něhož pochází Adléta)
Schází se sněm v Řezně a je zvolen římským králem, ale korunovaci zatím odkládá, protože ta může být podle dávné tradice jen v Cáchách.

Krátce na to kolínský arcibiskup Adolf, který je zapřisáhlý nepřítel Štaufů hledá nového následníka římské koruny. Podporuje rod Welfů a prohlásí římským císařem Otu Brunšvického.
A protože Ota Brunšvický byl zvolen později než Filip Švábský, začalo se mu říkat vzdorokrál.

Papež Innocenc III. sice podporuje Otu Brunšvického, ovšem veřejně se nepřihlásí zatím k žádnému táboru a vyčkává. Situace v říši je nepřehledná a papež potřebuje podporu všech rytířů, protože chystá křížové tažení do Svaté země.

V Cáchách je korunován Oto Brunšvický, ale problém byl, že neměli původní korunu prvního císaře Karla Velikého. Té se zmocnil v Itálii po smrti svého bratra Jindřich Švábský.V Cáchách zlatníci podle malby vyrobili novou korunu, od té původní k nerozeznání.

Po této události se Filip Švábský nechá korunovat v Mohuči z rukou Aima z Tarentaise.

Říše má tak dva císaře. Jeden je korunován na správném místě, ale s falešnou korunou a druhý sice posvátnou a starobylou korunu má, ale na nesprávné místě.

A tady vstupuje Přemysl do hry. V obou táborech má spojence a přátele

---

Přemysl navštíví oba římské císaře.

Filip Švábský mu uděluje dědičně titul českého krále. (Příslušná listina se nedochovala, ale udělení práv králem Filipem zmiňuje text Zlaté buly sicilské z roku 1212) Následující den je Přemysl korunován v Mohuči arcibiskupem Aimem z Tarentaise (stejný arcibiskup korunoval Filipa Švábského)

Tato korunovace pobouří Dětřicha markraběte míšenského (bratr Adléty) je tedy jasné, že Přemysl s Adlétou nepočítá jako s právoplatnou manželkou (nebyla korunována společně s ním)

Přemysl Otakar I. se vrací domů jako český král. Biskup Daniel mu slouží mši v katedrále.
Koná se svatba Přemysla a Konstancie. A korunovace Konstancie - biskupem Danielem (formálně tento akt nemá žádnou právní hodnotu, protože korunovace musí být provedena arcibiskupem)
Ale tímto Přemysl veřejně legitimoval svůj snatek se svou manželkou a udělal si z Wettinů zavilé nepřátele.

----

1200- 1205

Papež Innocenc III. však ve svých listinách Přemysla Otakara I. dále označoval "jen" jako knížete.
Papež se postavil na stranu Oty Brunšvického. Zaslal Přemyslovi listinu, v níž mu vytknul, že přijal královskou hodnost z rukou „švábského vévody“ Filipa, jenž nebyl oprávněn jí udělit. (Filipa dává do klatby a exkomunikuje)

Přemyslovi nařídil, aby se připojil k Otovi a od něho si vyžádal korunu. Zároveň slíbil, že jí Přemyslovi potvrdí. Přemysl I. přešel na stranu Oty a byl korunován papežským legátem Guidem z Palestriny v Merseburku v létě 1203.
Papež dále vybídl Přemysla, aby se dal od Oty korunovat, ačkoliv Přemysl byl v tu dobu již korunován dvakrát.
Královská hodnost českého vladaře tak byla poprvé výslovně uznána papežským stolcem.

-----

Na podzim roku 1204 Přemysl Otakar I. opět změnil tábor, když přešel na stranu Štaufů. V této souvislosti se opět s blížil se svou první ženou Adlétou. Nedlouho poté provdal svou dceru vzešlou z manželství s Adlétou Markétu, zvanou později Dagmar, za dánského krále Waldemara II.
Tímto krokem Přemysl Otakar I. připojuje rod Přemyslovců do společenství evropských korunovaných vladařů.

V roce 1205 se Konstancii Uherské narodil syn, pozdější český král Václav I. a Přemysl Otakar I. podruhé svou první manželku Adlétu odvrhnul.


                                                                                                           Přemyslovská epopej konec I. díl.

Kpt. 36-42.

1193-1197

Jindřich Břetislav upevnuje moc. Uděluje pokuty Přemyslovým stoupencům. Moravu opět svěřuje příbuzným Konráda Oty. Zajme Vladislava Jindřicha a vězní ho na Pražském hradě. Stále potřebuje peníze pro císaře a táhne na Míšeń, drancuje. Má bohatou kořist. Proti němu vyrazí Přemysl se svým švagrem Albrechtem Míšenským, zažene Jindřicha Břetislava zpět do čech a ještě mu sebere celou válečnou kořist.
Ovšem Albrecht je zraněn a o několik měsíců později svému zranění podléhá - na snět. Jeho nástupcem se stává jeho mladší bratr Dětřich - s ním si Přemysl nerozumí, opouští Míšen a vydává se do Bavorska - tam žije jeho příbuzná Ludmila, taky z rodu přemyslovců, která má za manžela Albrechta z Bogenu. Adléta zůstává s dětmi v Míšni.

Jindřich Břetislav se vrací domů s prázdnou a ještě navíc je potrestán papežem, protože v té době panuje smír mezi Jindřichem Lvem a císařem. Jindřich Břetislav musí platit pokutu za porušení tohoto míru a drancování v Míšni, musí se omluvit míšenskému biskupovi a konat očistnou pouť.

Posledním synem Fridricha Barbarossy je Filip Švábský ten soupeří o moc se svým bratrem - římským císařem Jindřichem. Filip se setkává s Přemyslem, má jeho sympatie.

Umírá Jindřich Břetislav. Po smrti Jindřicha Břetislava se Přemysl znovu vrací do čech, ale neuspěje, nemá tu podporu šlechty.

Na českém tradičním sněmu se šlechta nemůže dohodnout koho zvolit za nového knížete. Hádají se, každý někomu vadí. Nakonec přivedou z vězení Vladislava Jindřicha a zvolí si ho svým knížetem - ten nevadí nikomu. V této době nečekaně umírá císař Jindřich.
Po těchto událostech se Přemysl znovu vrací do čech.

Schyluje se k bitvě, česká šlechta přísahala věrnost Vladislavu Jindřichovi, navíc se bojí, že pokud by vyhrál Přemysl - bude se mstít za všechna ta léta zrady a příkoří. Vladislav Jindřich má vojenskou převahu, ale není spokojený. Uvědomuje si, že podle stařešinského práva by to měl být Přemysl kdo by měl vládnout, také ví, že není zkušený válečník a Přemysla jako bratra má rád.....po dlouhé uvaze se rozhodne, že  se setká osobně s Přemyslem a bude vyjednávat. Tak se i stane. Přemysl přistoupí na podmínky svého mladšího bratra. Nebojuje se. V prosinci 1197 se Přemysl ujal českého knížecího stolce. 

Kpt. 33-35.

1190- 1193

Mezitím uprchlý pražský biskup Jindřich Břetislav je na císařově dvoře. Požaduje klatbu na čs. knížectví.
Nabízí císařovi, že pokud sesadí knížete Václava, zaplatí mu nový čs. kníže 6. tis. hřiven stříbra a nabízí mu, aby se moravským markrabětem stal  další přemyslovec - mladší bratr Přemysla - Vladislav Jindřich.
Císař nabídku přijímá, protože potřebuje peníze, všechny vzpoury v říši a tažení do Itálie stálo spoustu peněz. Přemyslovi dává druhé jméno - Otakar.

Přemyslovi se to nelíbí - jednak nemá peníze, jednak s Vladislavem Jindřichem se neviděli spoustu let a neumí si představit jak by společně vládli. Jenže císařovo rozhodnutí se neodmítá.

Mezitím uprchlý Václav padne do zajetí - zajme ho míšenský markrabě Albrecht, (staší syn a nástupce zesnulho markraběte Oty), který je spojencem Přemysla, nechá ho uvěznit a tajně popravit.

Na Pražském hradě se tedy scházejí samí přemyslovci - Přemysl, Jindřich Břetislav a Vladislav Jindřich.  Největší problém jsou peníze pro císaře. Přemysl nemá, Vladislav Jindřich taky ne, ten si navíc musí dobýt Moravu sám, kde jsou příbuzní Konráda Oty a biskup peníze odmítá dát.

Vladislav Jindřich během půl roku ovládne Moravu. Přemysl a Jindřich Břetislav mají mezi sebou čím dál větší spory. Jindřich Břetislav jede k císaři, zase si stěžuje na Přemysla. Císař ho ovšem zajme a uvězní, protože to byl právě on, kdo mu slíbil peníze a dosud mu je nedal. Jindřich Břetislav se vymlouvá na Přemysla. Císařovi dojde trpělivost a dá Jindřichovi Břetislavovi ultimatum: Novým českým knížetem se stane Jindřich Břetislav a dá mu peníze a nebo ho tu bude věznit věčně.
Jindřich Břetislav nemá na vybranou a podmínky přijímá.

Tímto rozhodnutím si císař popudil šlechtu. Protože šlechta nechtěla, aby byl českým knížetem zároven vysoký prelát. A zároven císař nerespektoval volbu domácí šlechty v tradičním sněmu.

Koná se sněm. Všichni přísahají věrnost Přemyslovi a jako důkaz mu nabízejí své syny do jeho vojenských oddílů. Chystá se bitva. Převahu má Přemysl, jenže nakonec většina rodů Přemysla tajně opustí, bojí se trestu císaře. Přemyslovi zbyde jen pár věrných, narychlo posílá svoji rodinu z Pražského hradu do Míšně. Sám se snaží se svými nejvěrnějšími udržet 4 měsíce Pražský hrad.
Dojdou mu zásoby a rozhodne se uprchnout za rodinou do Míšně.

 

Kpt. 25-32.

1190-1193

Po smrti neoblíbeného Bedřicha si všichni oddechli, kteří něco znamenají. Jen Jindřich Břetislav je pobouřen tím, jak ho Konrád Ota využil ke svým cílům. A navíc Konrád Ota povolal zpátky do Čech Děpolta - daroval mu panství ve východních čechách. Pražský biskup tohle celé pokládal za výsměch církvi.

Proběhl tradiční stařešinský sněm, kde si ho česká šlechta zvolila jednomyslně. Konrád Ota se vydává do Řezna k císaři, aby získal jeho souhlas. Přemýšlel co za to bude Rudovous chtít.

Podmínka 1. Tažení Konráda Oty s českými vojsky do Svaté země. (s tím počítal, proto povolal zpátky Děpolta, který pojede místo něj a bude velet českým oddílům)

Podmínka 2. byla, že Konrád Oto musí napadnout Míšeń, bude spojencem císařova syna Jindřicha, který povede tažení. (s tím Konrád Oto nepočítal) V německu stále probíhaly vleklé boje mezi císařem a jeho protivníky. (spojenci Lva Jindřicha)

Rudovous promlouvá: "Volili jsme při obsazování českého knížecího stolce mezi tebou a Přemyslem. Jenže Přemysl by proti Míšni nebojoval.Odpoledne nám v chrámu odpřísáhneš věrnost. Konec slyšení."

Konrád Ota se vrací domů. Rozděluje Moravu - knížecí úděly svým příbuzným (Spytihněv a další)
Aby si upevnil svou moc v Čechách a mohl v klidu vládnout bez vzpour, rozhodl se, že prosadí nový zemský zákoník. Ten původní Břetislavův byl starý 150 let a nevyhovoval.

Nový zemský zákoník nazval Statuta. Na sněmu byl tento zákoník jednohlasně schválen českou šlechtou. Díky tomuto zákoníku se práva české šlechty vyrovnala postavení německé, francouzké a anglické šlechty. Stali se skutečnými feudálními pány - jednou darovaná půda a pozemky byla majetkem (nikoliv propůjčeným lénem) a platilo na ni dědičné právo.

Děpolt odjíždí s českými oddíly na tažení do Svaté země. S ním jede císař Barbarossa a jeho nejstarší syn Fridrich - tažení je neúspěšné a všichni tři umírají.

Po smrti Barbarossy a jeho nejstaršího syna se ujímá v říši mladší bratr Fridricha - Jindřich Štaufský. Rychle potlačí povstání Jindřicha Lva (ten stojí proti papeži a císaři) a nechává se v Řezně korunovat římským císařem. Jindřich Štaufský plánuje tažení do Itálie proti svobodným městům. A po té spěchá do Říma, aby se tam dal korunovat přímo od papeže (1191)

Konrád Oto vládne na hradě s pražským biskupem. Mají spolu velké rozepře, ale Konrád Oto si z toho nic nedělal, protože starý císař byl mrtvý.

Jindřich Štaufský nabídne Konrádovi královskou českou korunu, za společné tažení do Itálie. Ten nabídku přijímá. Konrád Ota si pozve na Pražský hrad ze zahraničí Václava (poslední syn knížete Soběslava), aby v jeho nepřítomnosti spravoval české knížectví. To se samozřejmě nelíbí pražskému biskupovi Jindřichu Břetislavovi, protože kromě jiného je z vladislavské větve.

Konrád odjíždí a umírá na mor při obléhání Neapole.

Narychlo se v čechách ustanovuje nový stařešinský sněm a je zvolen knížetem Václav. Ale s touto volbou rozhodně nesouhlasí církev v čele s pražským  biskupem  Jindřichem  Břetislavem. Ten napadne se svými oddíly Pražský hrad, ale neubrání se české šlechtě a Václavovým vojákům. Jindřich Břetislav prchá z čech.

Václav nadále uznává zemský zákoník Konráda Oty. Nejvýznamější české rody požadují 5tis. hřiven stříbra za svoji loajalitu ke knížeti. Ovšem Václavova vláda je dlouhodobě neudržitelná, protože se vyostřují jeho spory s církví.

Přemysl v té době žije v Míšni - je chudý, nemajetný, je ve službách svého starého nemocného tchána Markraběte Oty, který záhy umírá. V době kdy Václavova vláda je v krizi díky rozporům s českou církví se Přemysl vrací do Čech se svými spojenci a napadne Pražský hrad, vyženou Václava ze země.
 

Kpt. 23-24.

1180-1189

Po dohodě v Kníně, je v Čechách i na Moravě klid.

Je doba kolonizace na hranicích - vylesnují se lesy, zakládají se pole, vesnice, hrady.
V německých zemích panuje názor, že v českých zemích se žije klidněji a bezpečněji než v zemích německých, kde probíhají vleklé boje mezi císařem a jeho protivníky.
Takže z německých zemí  proudí davy venkovanů do Čech. Česká i moravská šlechta se podílí na této kolonizaci (Bedřich, Konrád Oto, Přemysl si nijak vzájemně nepřekáží) - pro ně to představuje nejen zpočátku práci, ale zároveń získání nového území, rozšiřování panství a majetku.

Ale do hry vstupuje další ctižádostivý přemyslovec - Jindřich Břetislav.

-----
vsuvka:
Vladislav I. měl syny: Vladislava II. Děpolta a Jindřicha Přemyslovce.
Jindřich Břetislav je synem Jindřicha Přemyslovce.
----

Jindřich Břetislav navštěvoval církevní školy a po smrti knížete Soběslava se stal pražským biskupem. Zpočátku podporoval svého bratrance, knížete Bedřicha - protože zastával stejný názor jako on - to znamená, že český kníže by měl být nadřazen moravskému markraběti. A stejně tak pražský biskup by měl být nadřazen olomouckému.

Když však Ota Konrád podnítil vzbouření české církve a oblehl Pražský hrad, Jindřich Břetislav se s částí svého kléru postavil za Konráda Otu, který mu dal příslib, že olomoucká diecéze se podřídí pražské. Na tenhle slib Ota Konrád neměl z hlediska církve žádné právo, ale udělal to rád, protože v Olomouci vládl Přemysl.

Po Bedřichově vítězství ovšem Jindřich Břetislav bleskurychle otočil. Sám přijel knížete přivítat a dal slavnostně sloužit mši za jeho vítězný návrat.

Pražský biskup měl dva roky klid, protože Bedřich, Konrád Ota a Přemysl všichni bojovali na Moravě. Jindřich Břetislav žil v přesvědčení, že jeho postavení je bezpečné a začal nenápadně posilovat pravomoc svých úřadů - toužil stejně jako většina prelátů v křestanské Evropě , aby se církevní majetek stal zcela nezávislý na světské moci a to nejen papežský, ale i biskupský.

Když bylo na Moravě dobojováno a uzavřela se dohoda v Kníně, kde se Konrád Ota podrobil moci pražského knížete, rozhodl se Bedřich, že je čas pomstít se pražskému biskupovi za to, že tehdy ho zradil - tedy postavil se za Konráda Otu.  A navíc Jindřich Břetislav byl posledním příbuzným přemyslovcem, který ještě veřejně neuznal Bedřichovu nadvládu. Naopak Jindřich Břetislav dával okázale najevo, že církev stojí nad mocí světskou.

Bedřich samozřejmě věděl, že se nemůže vrhnout do boje s církví osobně (císař, papež)
Takže k tomuto účelu si předvolal dalšího provinilce - Děpolta. Ten měl u Bedřicha velký vroubek za to, že nepřišel na pomoc jeho manželce Alžbětě, která zůstala na Pražském hradě při obléhání sama. (Děpolt se vymluvi, nezasahoval ani na jedné straně a čekal v klidu, jak to celé dopadne)

Bedřich to považoval za zradu, protože Děpolta protěžoval odměnami (byli od mládí spojenci). Bedřich mu tento vroubek odpouští, pod podmínkou, že Děpolt se bude podílet na kolonizaci - ovšem v místech, kde jsou nyní kláštery a církev, hlavně diecéze pražská, která si dělá velké nároky právě na ještě neobývané pozemky.

S kolonizací přibývá šarvátek mezi rytíři a oddíly Jindřicha Břetislava.
Jindřich Břetislav si jde stěžovat ke knížeti Bedřichovi - neuspěje. Ten mu dává jasně najevo, že tu vládne on jako kníže, se svými zákony - nikoliv církev. Jindřich Břetislav z pomsty vyplení se svými oddíly knížecí vesnice a podhradí, to nezůstane bez odezvy - o pár dní později proti němu nejenže zasáhne Děpolt se svou družinou, ale ještě vyplení biskupovy vesnice.

Kanovníci svatovítské kapituly se staví na stranu knížete a odmítají poslušnost svému biskupovi. Velmožové odmítají do svých kostelů faráře, které jim jmenoval a udělil pražský biskup a dosazují si své služebníky.

Jindřich Břetislav opouští Čechy a odjíždí k císařskému dvoru a bere to oklikou. V německých zemích arcibiskupové nebyli jen vysokými preláty, ale současně drželi titul říšských knížat a vládli jako světští panovníci. nepodléhali žádnému lantkraběti, markraběti ani vévodovi, ale pouze jen a jen císaři. Mohli si dělat vlastní politiku a nemuseli prosit žádného knížete, aby jim něco dovolil.

Tady všude Jndřich Břetislav uspěl - mohučský arcibiskup, kolínský arcibiskup - ten měl nejlepší postavení a největší vliv  u císaře. Všichni tito preláti, byli ochotni podpořit Jindřicha Břetislava (dostali od Jindřicha Břetislava příslib velké odměny)  tedy usvědčit - českého knížete Bedřicha a Děpolta, že porušují zákony a práva církve a podpořit, aby oba dva byli uvaleni do klatby.

Bedřich dostává strach. Podcenil Jindřicha Břetislava. A je mu jasné, že si musí usmířit Jindřicha Břetislava a císaře. Obětuje Děpolta, zabaví mu majetek a Děpolt prchá do vyhnanství. (to se hodí i Konrádu Otovi)
Děpoltův majetek rozděluje Otu Konrádovi a Jindřichu Břetislavovi a malou část Přemyslovi - aby byl na domácí půdě klid.

Bedřich odjíždí do Salcburku, kde navštíví svého bratra Vojtěcha (arcibiskup salcburský) Vojtěch má být ten kdo zprostředkuje smír mezi Bedřichem a Jindřichem Břetislavem.

Jindřich Břetislav a Vojtěch si rozumí - oba jsou nejen přemyslovci, ale také církevní preláti a šikovní diplomaté.

Celý tento český spor končí na sněmu v Řezně, který svolává císař.
Kníže Bedřich ustoupuje a podvoluje se diktátu pražského biskupa - ten si nejen vymohl svá území zpět, ale také se stává říšským knížetem - což v praxi znamená, že ho napříště bude jmenovat císař a nikoliv český kníže. Císař uznává i dohodu v Kníně - tedy uznává, že po smrti Bedřicha knížecí stolec po něm převezme Konrád Ota.

Za to se Bedřich musí navíc zavázat císaři, že se zúčastní s českým vojskem křížového tažení do Svaté země.

Přemysl si uvědomuje své ne dost dobré, pevné a mocenské postavení:
Bedřich, Pražský biskup, Konrád Ota.

---

V březnu 1189 nečekaně náhle umírá Bedřich. Knížecího stolce se ujímá dle dohody z Knína a se svolením císaře Konrád Ota.
Problém však je s vdovou Ažbětou - všichni si pamatovali nedávnou bitvu o Pražský hrad.

Konrád Ota si toto nemůže dovolit, je to pro něj příliš nebezpečné, proto se schází sám s Alžbětou a vyjednává s ní podmínky, za kterých je ochotna opustit Pražský hrad. Alžběta požaduje olomoucký úděl a tam v klidu dožít. Tento slib chce stvrdit slavnostní přísahou a bohoslužbou v katedrále - tu slouží sám pražský biskup Jindřich Břetislav.
Pak teprve Alžběta otevírá brány oddílům Konráda Oty - je zajata a uvězněna. O den později převezena do kláštera v Doksanech, kde po krátké době umírá.
 
Přemysl se nepokusí ani vyjednávat s Konrádem a prchá se svou rodinou do Míšně.


 

středa 21. března 2018

Kpt. 18-22.

1180-1189

Začínají domácí nepokoje. Velmožové z rodů, kteří dříve podporovaly knížete Soběslava se spolčují s jeho bratrem Václavem, který se vrací s vojskem z Polska.

Mezi jeho spojence patří i Konrád Ota. Obléhají Pražský hrad. Bedřich odjíždí k císařskému dvoru žádat o pomoc - neuspěje. Jede do Salcburku, za svým bratrem Vojtěchem, který je salcburským arcibiskupem. Ten mu přislíbí pomoc jeho vojska a s ním rakouské rytíře z rodu Babenberků. (příbuzní matky Bedřicha a Vojtěcha)

Bedřichův spojenec a bratranec Děpolt (oba sloužily léta v císařských službách a Děpolt byl za vlády Bedřicha vždy dobře odměnen) se na pomoc Bedřichovi nedostaví, vymluví se.

Manželka Alžběta, která zůstává na Pražském hradu sama s posádkou prosí Přemysla naléhavě o pomoc. Přemysl nechává část domácí družiny doma na obranu Olomouce, protože je mu jasné, že pokud by padl Pražský hrad, časem by i padla jeho Olomouc.

Vydává se na pomoc s durynskými oddíly na Pražský hrad. Hrad společně ubrání, odrazí vzbouřence a Václavovo vojsko, Václav prchá opět do Polska a ddíly Konráda Oty se stahují rychle zpátky na Moravu. Po ukončené bitvě, teprve přijíždí Bedřich s vojskem. (zase nebojoval)

Bedřich upevnuje svoji moc, nyní rázněji, než kdykoliv předtím. Následuje zabavování majetku a popravy zrádců. Odměnuje své věrné - daruje jim zabavený majetek zrádců a popravených.

Bedřich vyhrál nad vzbouřencem markrabětem moravským - Konrádem Otou, tím ho zbavuje práva rozhodovat o moravských údělech. Daruje Přemyslovi Brněnsko - ovšem musí si ho Přemysl dobýt, což se mu také povede. Kromě Brněnska Přemysl dobývá další hrady, které musel dříve podstoupit Konrádu Otovi. Poté posílá durynské oddíly zpět do Durynska.

Přemysl se chystá dobýt Znojmo.

Stěhuje  se z Olomouce do Brna. Přijíždí rytíři pod praporcem českého knížete. Bylo to poprvé, co tímto veřejně vystoupil vojensky proti Otu Konrádovi. Bylo zjevné, že si chce definitivně vyřídit účty se svými odbojnými příbuznými.

Obléhání a dobytí Znojma nebylo vůbec jednoduché. Trvalo několik měsíců. Navíc byl to v podstatě boj mezi Vladislavovými potomky a Soběslavovými potomky - takové tradiční rozdělení šlechty.
Další věcí bylo, že proti sobě přímo bojovali čeští Přemyslovci a moravští Přemyslovci. A byli různě pomíchaní - pod Bedřichem (praporcem) bojovali Moravané vedení Přemyslem. A obráceně pod Otou Konrádem česká šlechta - "protivladislavovci" ale také Moravané hájící Otu Konráda, jako markraběte moravského. V podstatě to byla velká občanská válka.

Při dobytí Znojemského podhradí a hradu byla válečná kořist úžasná. Kníže Bedřich rozděloval válečnou kořist - tady začaly hádky a nepokoje. Bedřich nerozdělil podle moravských pánů spravedlivě, protože českým šlechticům dal větší podíl.

Tohle se nemělo stát, je zbořen most mezi Čechami a Moravou.Vzešlo z toho zlo.
Znojmo jako město nebylo stále dobyté, před Znojmem byly tábory. A různě ty oddíly odjížděly a přijížděly - obléhání trvalo dlouho. Moravské oddíly pod knížetem Bedřichem začaly rabovat na brněnsku - to bylo Přemyslovo. Hádky, dohadování, šarvátky. Tohle vyustilo náhodně když se oddíly Bedřicha vracely z Brna a střetly se s oddíly Konráda Oty. A opět bylo to u vesnice zvané Loděnice.

Tady začal masakr - v podstatě to bylo vyřizování si vzájemných účtů české a moravské šlechty. Nešlo tady o Přemyslovce, ale tady propukla nenávist a křivdy mezi jednotlivými rody naplno. Chaos a hrůza, zmatek, bojoval každý s každým. Velké ztráty na obou stranách - Bedřicha i Konráda Oty. Neovladatelná bitva. Trvala několik hodin. Nikdo se nemínil vzdát ani ustoupit - raději padnout. Přemyslovi se nakonec podařilo oddíly Konráda Oty obklíčit, pobít.
Byla pobita celá elita moravských rodů. Přemysl bitvu u moravských Loděnic nakonec vyhrál.

Dohrou bitvy u Loděnic bylo jednání následujícího roku v Kníně. Znojemský údělný kníže Konrád Ota se pokořil před Bedřichem a uznal nadvládu českého knížete nad markrabstvím moravským. Naopak Bedřich mu vrátil brněnsko a zpět titul markraběte moravského a navíc s ním uzavřel dohodu, že po Bedřichově smrti se českým knížetem stane Konrád Ota.

I když u Loděnice zvítězil Přemysl - zájmy svého bratra Bedřich uplně ignoroval.

 

úterý 20. března 2018

Kpt. 17.

1180- 1189

Po říšském sněmu:

Bedřich a Konrád Ota odměnují své spojence a zároven si usmiřují domácí protivníky.

Přemysl přišel o titul moravského markraběte, přišel o brněnské knížectví a navíc tchán Ota Přemyslovi nařídil, aby poslal zpět všechny míšenské oddíly, protože se zavázal císaři vojenskou pomocí někde na Rýnu.

Přemysl s Konrádem Otou udržují mír, ale vztahy jsou chladné. Zavazují se, že když Přemysl předá Brněnsko bez boje, nechá Přemysla vládnout v Olomouci.

Konrád Ota upevnuje své pozice na Brněnsku a jak Přemysl zjistil, začal znovu tajně jednat s některými nespokojenými českými šlechtici.

Přemysl je prozíravý, má obavy, že ho Bedřich znovu zradí a bude se muset zdát Olomouce.
Protože nemá míšenské oddíly, je nucen si hledat nové ozbrojence. Zbylo mu šest hradů, které jeden po druhém postupně navštívil.

Nejstarší syny správců přijal do své osobní družiny - měl je jako rukojmí. Jejich otcové to tak chápali a bylo jim jasné, že knížete zradit nemohou, pokud nechtějí o své syny přijít. Tenhle způsob jak zajistit věrnost šlechty byl tradiční a velice účinný.

Obměnuje svoji osobní družinu. Za věrné služby Smilovi daruje dvorec v Čechách. (Přemyslova kupní trojrošáda) Byl to záměr - hodí se mu jeho věrný stoupenec v Čechách. Časem se ukázalo, že Smil není jen dobrý rytíř, ale také hospodář. V okolí si získal spoustu přátel mezi urozenými rody.


Dalším krokem jak si zavázat moravskou šlechtu, je nové tažení do Slezska. Jako záminku si našel vyndrancování jakési vesnice, kde nebylo uplně zřejmé, zda opravdu Přemyslovi patří.
Střetl se na cestě přímo s knížetem Měškem a v krátké bitvě ho rozdrtil. Požadoval vysoké výkupné a to dostal. Odměnil nejen moravské šlechtické rody, ale také českou šlechtu. Protože se Bedřich po dobu své vlády neodvážil napadnout žádného ze svých sousedů, tak šlechta neměla možnost bohatnout z vojenské nebohatla z kořisti. Přemysl chtěl, aby čeští velmožové pochopili, že by to mohlo být i jinak.



Pak se Přemysl vypravil do Durynska. Nebylo pro něj už podstatné, že mu jeho strýc lantkrabě Ludvík kdysi ublížil, ale bylo důležité, koho může využít teď.Také tady navštívil svého mladšího bratra Vladislava Jindřicha. S Ludvíkem se dohodli o tom, že pokud se durynský lantkrabě dostane do sporu se svým sousedem - tedy míšeńským markrabětem Otou (Přemyslovým tchánem) nebude do jejich sporu ani na jedné straně zasahovat. A Přemysl se i vzdává nároku po své matce na hrad Meerane. Ujednáno. Durynsko poskytlo do půl roku Přemyslovi 300 mužů.

Na zpáteční cestě se Přemysl zastavuje ještě v Praze za Bedřichem. S bratrem se pohádá, protože Bedřich mu nevydá listinu, která potvrzuje že Olomouc je Přemyslův úděl. Přemysl drží Olomouc jen na základě ústního slibu. S nepořízenou odjíždí domů.




Kpt. 16.

Řezno, Bavorsko.

Od léta se do Řezna sjížděla elita německé šlechty. Potíže v říši narůstaly a jak císař stárnul, mnozí velmožové zvedali hlavy. Domácích válek mezi sousedy bylo tolik, že by k jejich usmíření nestačily ani dva říšské sněmy.

V Řezně ovšem hodlal císař nejen soudit, ale chtěl také okázale oslavit své 60. narozeniny a současně 30. výročí své volby římským králem.

Řezno bylo největším a nejbohatším městem jižního Německa. Kolem města byla kamenné hradby, žádné hliněné valy s dřevěnou palisádou jako měla česká a moravská města. Ani Praha neměla kamenné hradby, jen Pražský hrad.

Hlavní důvod, proč jsem Barbarossa svolal sněm, byl ten, že chtěl demonstrovat svou převahu nad vyhnaným bavorským vévodou Jindřichem Lvem. Lońského roku ho ve válce porazil.Císař stárnul, ale kdo ho podcenil, ten na to vždycky tvrdě doplatil.

V táboře se často potkávali i nesmiřitelní nepřátelé. Po dobu sněmu byl vyhlášen pax Dei, tasit meč by znamenalo v okamžiku ztrátu hrdla.

Vlastní říšský sněm nesloužil k tomu, aby jeho účastníci hledali řešení problémů, které mezi sebou měli, ale aby si vyslechli císařovu vůli. Kdo se ji nemínil podrobit, na sněm se nedostavil.
Pokud si však nepřítomný nechtěl příliš pohněvat císaře - poslal dary a omluvil se. Pouze ten, kdo se cítil dostatečně silný, měl hrady a vojsko, mohl sněm ignorovat.

Všichni ti, kdo byli ochotní se císařově vůli podrobit, museli přijet před zahájením sněmu a čekat řadu dnů, zda se jim podaří dosáhnout soukromého slyšení. To byl klíč k uspěchu. Pokud někdo upadl v nemilost, k soukromému slyšení ho císař nepřijal.

 Třetí den jednání říšského sněmu přijal císař Barbarossa ke slyšení míšenského markraběte Otu, aby vyřešil jeho spory se sousedy. To byla mimořádná pocta. Na severu Německa byl míšenský markrabě nejvýznamnějším císařovým spojencem a Barbarossa se ovděčil tím, že téměř všechny jeho spory rozhodl v jeho prospěch. Markrabě Ota se císařovi zmínil i o Přemyslovi - je to jeho zeť a je věrným spojencem císaře a jeho zájmů a celého rodu Štaufů. (Barbarossa pocházel z rodu Štaufů)
Císař na zmínku o Přemyslovi neřekl nic. Markrabě Ota byl vyslyšen, jeho spory vyřešené a mohl odjet domů, neby důvod tu zůstávat déle.

Teprve po třech týdnech přišli na řadu Češi a jejich spory. A bylo tu pro ně nachystané působivé divadlo. Císař tlesk a poza závěsů napochodoval deset pohunků, polonahých s koženými rukavicemi a každý z nich měl v ruce velkou popravčí širočinu. Další dva vláčeli mohutný špalek se zbytkami zaschlé krve. A hrálo se divadlo.

Česká šlechta padla na kolena, všichni s nářkem prosili za odpuštění. Zvláště pan Bavor bechynský, vstal a začal hlasitě české šlechtě  vyčítat,  že vyhnala svého knížete, Bohem pomazaného a císařem na český knížecí stolec dosazeného. A že tohle je vzpoura a nedá se trestat jinak, než ztrátou hrdla, protože rytíř, který zradí si shovívavost nezaslouží.

A to už se ozývá Konrád Ota, též hraje přesvědčivě divadlo a kaje se.

Barbarossa je nadmíru spokojený, je jasné, že pro všechny přítomné je to jen hra, a vše bylo domluvené - tedy Bedřich měl soukromé slyšení u císaře a Konrád Ota též.

Barbarossa promlouvá - odpouští české šlechtě, odpouští též znojemskému Konrádu Otovi, ale je nutno nahradit všechny škody. Podmínkou samozřejmě je, že Bedřich věrný spojenec císaře bude zpátky přijat na knížecí český stolec a Konrád Ota se vrátí domů v míru a spokojí se s dosavadním titulem markrabětem.

A Barbarossova závěrečná řeč: "Nařizujeme, aby moravský markrabě navštěvoval pražského knížete jako jeho přítel a spojenec, ale ne jako vazal"

---

Tímto je pro Přemysla zle. Až do nyní byl moravským markrabětem on - už není. A Bedřich ho ještě zradí tím, že Konrádovi předá Přemyslův brněnský úděl - přece se nesluší, aby moravský markrabě měl méně hradů než údělný kníže olomoucký.

----
převzato z wiki:


...širočin veliké množství rozkázal přinésti, jakoby je chtěl odpraviti. Když tito k nohoum jeho se uvrhli, za prominutí prosili a nutnosť změnivše za vůli přijali Fridricha za pána a knížete opět a s ním se do Prahy vrátili, za veliký majíce to zisk jak sami tak Kunrat, že z provinění uražené velebnosti nejsou pokutováni. Tak moudrý císař spiknutí odbojných moudře potlačil a onomu Čechy navrátil, tomuto však s Moravou za vděk vzíti poručil. "



  pozn: Bedřich je někde označován jako Fridrich.




pondělí 19. března 2018

Kpt. 13-15.

1180 - 1189

Soběslav po porážce pod Pražským hradem prchá na svůj hrad Skály, onemocní a zanedlouho umírá (leden 1180).

Bedřich je opět českým knížetem. Je čas platit za pomoc a do toho se mu příliš nechce.
Věděl, že čím víc zaplatí, tím mín mu zbyde. A posílí příbuzné, které by mohlo napadnout, že kdyby ho svrhli budou mít mnohem víc. Ale věděl také, že pokud nezaplatí, svrhnou ho hned.
Rozhodl se, že zaplatí jen tam, kde je to nezbytně nutné.

Přemyslovi chce udělit jen formálně titul moravského markraběte. Pod podmínkou, že míšenské oddíly odjedou domů. Přemysl nesouhlasí, pohádají se. Poprvé Přemysl vystoupí otevřeně proti Bedřichovi. Bedřich ho vydírá, ze své podmínky nechce slevit. Přemysl ví, že nesmí ustoupit. Jemně Bedřichovi naznačí, že míšenským rytířům se nebude líbit, pokud český kníže nesplní slovo. Nakonec Přemysl dostává Bedřichovo požehnání, že se svým vojskem může vyrazit na Moravu a tam se ujat svých práv.

Přemysl se svou družinou a míšenskými dobývají Václavovu Olomouc, cestou se k němu připojují další rytíři české šlechty, protože s odměnou od Bedřicha to není nijak slavné. Přemysl pokračuje dál na Brno, to obléhá tři dny, pak se město vzdalo. Většina Václavových hradů se vzdalo bez boje. Václav uprchne do Polska a znojemský Konrád Ota požádal o smír.

Přemyslovi se podaří získat od Barbarossy uznání jeho titulu moravského markraběte.
A jeho ženě Adlétě se narodil v Míšni syn Vratislav. Za nedouho na to přijíždí Adléta se synem do Olomouce.

---

Po té co Přemysl dokázal, že je schopným rytířem se Míšenský Oto rozhodl, že mu svoje vojsko ponechá ještě rok, pokud se zaváže, že jeho muže bude živit a zaplatí za ně pět set hřiven stříbra.

Přemysl si upevnuje své postavení na Moravě. Smír se sousedem Konrádem Otou trvá.
Konrád drancuje na rakouské hranici. Přemysl se vydává na tažení do Slezska - potřebuje peníze pro míšenského markraběte a také pro domácí moravské pány, aby si udržel jejich loajalitu. Ve Slezsku jsou rozhádaná knížata, která bojují o polský trůn, proto válečná kořist je snadná, většinou se vzdávají bez boje a dávají výkupné. (Opava, Ratibořice)

Bedřich v 4echách si uvědomuje, jak jeho bratr na Moravě je uspěšný a žárlí.
Nemá u českých pánů dobré postavení, protože za slíbenou pomoc při boji o Pražský hrad neodměnil všechny rytíře, tak jak slíbil. Nejvíce stranil Děpoltovi.

Toho využije Konrád Ota a popichuje české pány. Konrád na Moravě vládne více jak 20 let.
Patří k nejstarším Přemyslovcům, (stařešinské právo) má zkušenosti a proto si ho řada čs. pánů a rodů zvolí za svého knížete. Bedřich je svržen a prchá na dvůr císaře Barbarossy, kde žádá o pomoc, císaři za pomoc též zaplatí.

Jeho manželka Alžběta odmítá opustit Pražský hrad, odmítá otevřít brány. Konrád Ota obsadí Vyšehrad a čeká až dorazí obléhací stroje, aby mohl na Alžbětu zaútočit. V této době přijíždí posel od císaře Barbarossy. Je v něm příkaz, aby všechny  strany sporu zanechaly nepřátelství, dokud on nerozhodne, na čí straně je právo.

Zároven svolává do Řezna sněm, kde hodlá záležitost českých zemí vyřešit. (září 1182)
 

Kpt. 12.

1175-1179

Bedřich po porážce u Loděnice byl otřesený, odjel do Plzně. Jeho manželka Alžběta však odmítla  opustit Pražský hrad a vzdát se tak knížecího stolce.  Jeho poraženecká nálada se změnila v odhodlání pomstít se.

Bedřich shání spojence, muže  z významných rodů, kteří kdysi v mládí doprovázeli jeho otce Vladislava na Milán. Ovšem jednání neproběhla tak, jak si představoval. Musel se zavázat k ústupkům, aby získal jejich pomoc.

Bratranec Děpolt si vynutil příslib dědičného práva na všechna panství, která vlastnil.
Znojemský Konrád Ota dostal příslib, že dostane celou Moravu, za to mu přislíbil, že napadne olomouckého knížete Václava (bratra Soběslava) aby nemohl vyrazit Soběslavovi na pomoc do Prahy.

Krátce na to, dorazil též posel od Přemysla - s nabídkou a návrhem od markraběte Míšenského.
Tedy Bedřich přislíbil celou Moravu i Přemyslovi.

Bedřich byl přesvědčený, že je uplně jedno, co v téhle chvíli slíbí, hlavně, že porazí Soběslava.
Rozhodl se, že až bude držet knížecí stolec, sám se pak rozhodne co splní - za ta léta v císařských službách měl dobrou školu od císaře Barbarossy.

Po vojenské poradě si nechal předvolat Přemysla. Pohádají se kvůli slibům o Moravu, Bedřich má zároven strach, že by ho Přemysl mohl časem připravit o knížecí stolec. Nakonec se Bedřich rozhodne, že Přemyslovi nechá Olomoucký, Brněnský úděl a pokud Přemysl chce, musí si vydobýt znojemský uděl sám a vypořádat se tak sám s Konrádem Otou.

Věděl, že Přemysla a jeho vojsko potřebuje a měl víc mužů než Konrád Ota se všemi oddíly české šlechty dohromady. Také věděl, že mu tahle rozhodnutí přinesou v budoucnu potíže.
Cestou na Prahu začíná být Přemyslovi jasné, proč jeho bratr dal přednost Konrádovi a přemýšlí jak to zařídit, aby se situace pro něj vyvinula co nejlépe.

---

Soběslav si je jistý svým vítězstvím, nepočítá s tím, že by Bedřich měl víc mužů než on, nepočítá s Přemyslem, že by se tu v Čechách objevil a dokonce s tak velikým vojskem od markraběte Míšenského a už vůbec nepočítá s tím, že jeho bratr Václav ho zradí a dohodne se s Konrádem - ti dva se sešli nedaleko Českého Brodu, když Václav spěchal Soběslavovi na pomoc.

Konrád (je starší a zkušenější diplomaticky i vojensky) Václavovi politicky vysvětlí, že pomáhat Soběslavovi - je stát proti císaři a nese to potíže.Vysvětlí mu také to, že je pro ně oba výhodnější udržet smír na Moravě. Pokud vyhraje Soběslav - bude tvrdý kníže, pokud vyhraje Bedřich, svůj knížecí stolec neudrží a tím budou mít oni oba volné ruce na Moravě, spojí se dohromady proti Bedřichovi. Tím by byli nezávislými panovníky Moravy. Dohadují se už ted o tom jak si rozdělí Moravu.

Ujednáno.

----

K bitvě o Pražský hrad se ani jeden z nich nepřipojí.
Bedřich není dobrý bojovník, zdržuje se spíše jako velitel opodál - stále má hrůzu z bitvy u Loděnice. Padne mnoho mužů na obou stranách. Přemyslova vojska včele s Přemyslem zasahují do bitvy až ke konci, kdy se zdá, že Bedřich prohrává - Přemysl to dělá s úmyslem: nechce ztratit muže markraběte míšenského a navíc tuší od Bedřicha zradu - čím hůř pro Bedřicha, tím větší budou jeho naděje na získání Moravy. Vstupem Přemysla do boje je rozhodnuto. Soběslav troubí na ustup a Bedřich sjíždí ze vzdálené mohyly středem k svým mužům mezi stovky mrtvými s výkřikem" Deo gratia! Bůh mi dal vítězství"!








neděle 18. března 2018

Kpt. 10-11.

1175-1179

Přemysl se dozvídá nové zprávy z Čech, kdy jeho bratr Bedřich vyhnal Soběslava z Prahy.
Očekával, že pro něj Bedřich pošle a svěří mu některé z moravských knížectví, ale Přemysla domů nikdo nepozval.
Přemysl čekal a čekal, velká část jeho družiny ho opustila a vrátila se domů, protože jejich rody si získaly přízen nového knížete.

Přemysl nakonec posílá do čech velitele své družiny Černína, aby zjistil, jaké záměry s ním jeho nevlastní bratr Bedřich vlastně má.

Přemysl se dozvídá, že Bedřich s ním nepočítá, protože Přemysl má málo rytířů ve své družině - jen 70, tedy nevidí, čím by mu jeho mladší bratr mohl být prospěšný.
Naopak největší slovo má u Bedřicha Děpolt, který dostal zpátky všechna panství, protože má mezi českou šlechtou autoritu.

Druhým velmi vlivným člověkem, kterého Bedřich poslouchá je jeho manželka Alžběta Uherská.
Ta ho nutí, aby vyhnal Soběslavova bratra Václava a tím i současně chce, aby se Bedřich osobně ujal moravských knížecích údělů. Je jasné, že za touto radou stojí její bratr uherský král.

Protože ten chce obnovit válku s rakouským vévodou* a pokud by ovládl Moravu Bedřich, dostal by svého nepřítele do kleští.

(pozn. by to právě uherský král, který Alžbětě dal peníze pro Bedřicha pro císaře a tak mu byl Bedřich vázán, tedy nejen i finančně, ale též protislužbou - tedy vojenským spojenectvím, aby hájil zájmy svého švagra)

Tímto vším je jasné, že není vhodná doba na to, aby se Přemysl vrátil domů, zůstává v Míšni ....navíc tu má svoje jiné starosti (o tom více později)

----
Jakmile se Bedřichovi povedlo ovládnout nejvýznamější české hrady, vytáhl s velkým vojskem na Moravu. Na Moravě zuřila od léta domácí válka. Znojemský Konrád Ota podporovaný rakouským vévodou Leopoldem se pokusil dobýt Olomouc, ale Soběslavův bratr Václav ho odrazil.

Když se Bedřich zmocnil Pražského hradu, oba rychle uzavřeli mír. Ani jeden z nich nemínil složit slib poslušnosti Bedřichovi - novému pražskému knížeti. Proto Bedřich vytáhl na Moravu s vojskem, zjednat si poslušnost Moravy. Ale jeho vojenské tažení ztroskotalo.

----

Soběslav  byl se svou manželkou  Eliškou stále na svém nedobytném hradě Skály. Nemínil se jen tak vzdát čs. knížecího stolce. Nepodařilo se mu ovšem sehnat domácí spojence proti Bedřichovi, zbylo mu jen pár věrných.
Eliška mu navrhuje, aby společně uprchli do Polska k jejímu otci (jejím otcem je kníže Měšek III.)
Její návrh Soběslav zamítl. Vymyslel jiný plán.

Od svých zvědů se dozvěděl, že vánoční svátky strávil Bedřich na dvoře Rudovouse, kde mu Rudovous udělil české země jako léno. Hned na to se Bedřich chystal na návrat domů, protože so obával povstání - a právě toho návratu chtěl Soběslav využít.

Na cestě z Plzně do Prahy si Soběslav vyhlédl soutěsku. Ta soutěska ležela nedaleko vesnice Loděnice. Soběslav se svými rytíři ubytoval ve vesnici a nastražili důmyslnou past, z kůlů, stromů a také celkově krajina té soutěsky pro tuto akci byla ideální. Dal přesné pokyny svým mužům kdo a kde má být a co má kdy dělat - lučištníci, pěší apd.

Bedřichova družina vracející se od císařského dvora nic zlého netušila, nečekala. Naopak v družině Bedřicha panovala rozverná nálada. Nikdo z nich na sobě neměl oblečenou zbroj a štíty. Sice narazili na hodně stop konských kopyt, udusanou hlínu a balvany, ale nezarazilo je to, vedla tudy frekventovaná kupecká stezka. Až když narazili na zátarasy na cestě - pochopili, že něco není v pořádku. Příliš pozdě.

Byl to masakr, přepadení, zmatek. Nikdo v první chvíli netušil vůbec co se stalo a odkud.
Přece si nějací lapkové netroufnou napadnout vojenskou knížecí družinu. Nikoho ani nenapadlo, že by to mohl být vyhnaný Soběslav, ten přece je zavřený na svém hradu Skály.

Jaké bylo jejich překvapení, když se Soběslav objevil, ale to už padaly na hlavy rytířů z vojenské družiny Bedřicha velké kmeny borovice.

Boj v soutěsce neměl nic společného s rytířskou bitvou. Soběslavovi vojáci byli ukrytí za stromy a skalisky a nemilosrdně pobíjelinepřátele ze zálohy. Krvavý masakr.
Většina knížecí družiny padla, část byla zajata a jen málu se podařilo z toho krvavého zmatku uprchnout. Samotný Bedřich měl štěstí - on samotný se pohyboval, až na konci své družiny, tedy Bedřich přímo do Soběslavovy léčky nepadl.

Soběslavovo vítězství mělo zanedbatelný význam, protože svého uhlavního a nenáviděného nepřítele se nezmocnil. Hned po této řeži se svými muži vydává směrem ku Praze.
Soběslav se rozhodl, že získá aspoń Vyšehrad. Část posádky nechal střežit hrad, aby posádku hradu vyhladověl a další oddíl poslal do Prahy, aby se spojil s německými patriciji, usazenými kolem Ungeltu. Ti mu zůstali věrní, od nich se také dozvěděl, kteří z Pražanů nejvíce podporovali Bedřicha a jejich domy nechal vydrancovat. Potřeboval kromě zásob, také svůj čas, čekal tu na Václava z Olomouce a jeho posily. Až sem dorazí zaútočíme na hrad. Bedřich není tolik oblíbený mezi domácími rody , zvláště po té, co nechal zahynout spoustu rytířů v Loděnici. Kromě Václava a Němců si Soběslav dobře rozuměl s církví, kterou štědře podporoval. Čekal posily s vyšehradskou kapitulou.

K Soběslavovi se o pár dní později přidalo deset nových rytířů a přísahali mu věrnost, českým velmožům nikdy nebylo po chuti, když se do jejich záležitostí pletl Barbarossa.
Ten den  Bedřichova manželka Alžběta provedla výpad, kterému osobně velela - přepadla zásobovací vozy, které směřovaly do Soběslavova tábora. Vojáci kněžny Alžběty pobili vojenský doprovod a dopravili povozy se zásobami na hrad.

Tohle Soběslav nečekal. Zásoby pro své vojáky potřeboval, navíc byla zima, sice nechal vydrancovat vesnice kolem Říčan, ale to bylo velmi málo, protože tamnější vladyka, který byl odpůrcem Soběslava nechal dobytek a obilí odvézt na svůj chráněný dvorec - ve vesnicích nezůstalo nic, tak se jen Soběslavovi vojáci mohli pomstít vesničanům, uřezali několika z nich nosy a nechali zapálit usedlosti a stavení. Soběslav byl nucen drancovat a shánět zásoby dál - mělo to stinnou stránku - protože část zásob pocházely z vyndrancovaných dvorů, které patřily německým patricijům, pražskému biskupovi a také břevnovským benediktinům.




----

Přemysl v Míšni prožívá tajné hezké chvilky s milovanou Adlétou (ta je dcerou markraběte Oty Bohatého)
a z hezkých chvilek jsou i horké chvilky, protože Adléta je těhotná. Adléta toto bere jako boží znamení, že by měli být spolu a ne aby se stala řeholnicí, jak ji určili její rodiče.

Přemysl žádá o pomoc a radu děkana Thiema (ten zastupuje nepřítomného míšenského biskupa Martina, který je na pouti do Říma, kde má být zvolen kardinálem)

Thiemova rada zní - Adlétu unést, markrabě se zatím vyzuří, předvolá si mě, dostanu vynadáno a pak možná bych mohl si troufnout za vás ztratit slovo. Možná.

A tak se i přesně stalo.
Přemysl naplánoval s několika jemu blízkých lidí útěk na svůj dvorec v lesích.
Zmátli pronásledovatele tím, že měli za sebe dvojníky, ti pokračovali až do Čech.
Adléta a Přemysl zametli stopy.
Adléta milovala Přemysla ještě víc - byla štastná, měla muže, který si ví ve všech situacích rady, je odvážný a silný  a ještě k tomu únos - jako projev opravdové lásky. :-)

Nakonec se ukázalo, že hlavy padat nebudou nikde. Míšenského markraběte bolel zub, ten ho vyčerpal natolik, že po třech dnech nad unosem své dcery bezmocně mávl rukou, vynadal své manželce, že dceru špatně vychovala  a pak si nechal předvolat Děkana Thiemu a začal se ho vyptávat, co je ten Přemysl vlastně zač. Pak seznal, že takový zeť by byl stejně na nic.

Stalo, se. Uvidíme.
Několik dní strávil v posteli s vínem a bolavým zubem, občas se zeptal manželky, zda Adlétu s Přemyslem už chytli. Nic. Prý jsou v Čechách. Markraběti to bylo divné, protože věděl, že Přemysl v čechách není zrovna vítaným hostem.

Přemysl měl svůj malý dvorec v lesích, nedaleko českých hranic a mimo obvyklé stezky. Věděl, že se nemůže skrývat do nekonečna a měl zprávy z Míšně a zdálo se, že se pro něj situace dobře vyvíjí.

Rozhodl se k odvážnému kroku - tajně se vrátili do Míšně a po skončení mše o vigilii Narození Páně vstoupili do katedrály. Oba měli na sobě bílé dlouhé košile a přišli bosí jako kajícníci.
Kráčeli středem věřících k oltáři. Došli až do předních řad, kde seděla rodina míšeńského markraběte.
Poklekli před Adlétinými rodiči a prosili za odpuštění a Přemysl pevně prohlásil: "Pokud nás chcete potrestat, potrestejte jen mě, je to má vina"

Markraběti se Přemysl líbil. Byl to určitě dobrý rytíř, ovšem svedl mu dceru. Zmocnil se ho hněv, vyskočil a sáhl po meči.

"Treuga Dei" vykřikl děkan Thiema, který stál u oltáře jen pár kroků od nich. "Jste ve stánku božím!" Adléta chytila otce za ruku a prosila za odpuštění. Vytrh se jí a rychlým krokem zamířil k východu. Tam se však zastavil a obrátil se: " Den narození Páně je dnem odpuštění. Čekám Vás u štědrovečerní tabule"

Ještě než večeře začala, dozvěděl se míšeńský markrabě od své manželky, že dcera je v jiném stavu a sńatek se nedá odkládat. Svému dvoru během večeře oznámil, že dává požehnání své dceři k snatku, ale Adléta nedostane žádné věno.

"Nevadí ti můj milý, že jsem chudá?" optala se Adléta pozdě v noci, když uléhali spolu na lůžko.
"Nevadí ti moje milovaná, že jsem chudý? " Opakoval jejím hlasem. Rozesmáli se a milovali.

V polovině ledna oslavili snatek. Tichý, za účasti jen několika velmožů z Přemyslovy družiny. Z wettinského rodu se dostavila jen Adlétina sestra Markéta a Přemyslova sestřenice z děpoltické větve Hedvika.

Před začátkem masopustu si Markrabě Ota předvolává Přemysla. Ptá se na zdraví své dcery, ale havně diskutují o situaci v čechách. Markrabě ví o Loděnici, kde Přemyslův bratr Bedřich prohrál. Pražský hrad se mu nepodařilo dobýt, tam velí  Bedřichova žena Alžběta a její posádka. Soběslav zautočit na Pražský hrad nemůže, má málo mužů, ale obsadil celé město. Do soběslavova tábora se přidává víc a víc mužů, Bedřich z města uprchl a skrývá se.

Markrabě Ota nabízí Přemyslovi pomoc - poskytnu Bedřichovi 1450 mužů, oddílu budeš velet ty.
cena za to bude, až porazíte společně Soběslava - ustanoví tě Bedřich údělným knížetem na Moravě.
Pokud kníže Bedřich přijme, potvrdí svůj slib písemně. Vydá ti darovací listinu a bude přísahat v chrámu. Já myslím, že v téhle chvíli nemá na vybranou. Nabídku přijme.

Ale ještě něco. zaplatit musíš i Ty. V chrámu odpřísáhneš, že se staneš mým věrným spojencem. Náš rod se nemíní spokojit jen s vlastnictvím Míšenska a Lužice. Abych se vyhnul tvým námitkám, prohlašuji hned, že netoužím po českém knížectví a vašich rozhádaných rytířech. Ale saský lantkrabě kníže Jindřich Lev je již starý a jdou zvěsti, že brzy zemře. O Sasko se bude ucházet i durynský lantkrabě. i když je to tvůj strýc.

Přemysl nezapomněl jak je strýc vyhnal s matkou z Meerane po smrti jeho otce Vladislava.
A zároven nemůže uvěřit tomu, že dostal nabídku - stane se Moravským knížetem.

Dohodnuto.





sobota 17. března 2018

Kpt. 8-9.

1175-1179

Přemysl v Míšni slouží biskupovi Martinovi, ten se chystá na pouť do Říma, kde má být jmenován kardinálem. Přemysl se více sbližuje s Markétou a Adlétou. Sestry o něj soupeří. Později se schází tajně jen s Adlétou.

----

Císař Fridrich Barbarossa (Rudovous) pozval na soukromé slyšení Bedřicha. (Bedřich a Děpolt slouží v císařských službách)

Bedřich má významné spojence: Rakouské Babenberky, z tohoto rodu pocházela jeho matka Gertruda a druhým spojencem jsou uherští Arpádovci. Bedřich má za manželku Alžbětu Uherskou a jejím bratrem byl uherský král Béla III.Svoji sestru Alžbětu hodně podporoval.

Pozvání na soukromé slyšení byla významná pocta, té se dostávalo jen věrný spojencům a nebo příliš nebezpečným nepřátelům.

Císařovi se zhroutily sny o ovládnutí Itálie. Byl nucen uzavřít smír s lombardskými městy. Za těchto stavu věcí bylo nutné i dohodnout smír s papežem Alexandrem. Císařův dosavadní chráněnec na Pražském hradě Soběslav mu byl na obtíž, protože byl v klatbě.

Císař Bedřichovi nabízí český knížecí stolec. Pod 1.podmínkou, že  ponechá udělné knížectví moravskému Přemyslovci Otu Konrádovi.

2. podmínkou je - peníze pro císaře. Tři tisíce hřiven stříbra, ty mu o dva měsíce později přivezla jeho manželka Alžběta od svého bratra z Uher.

---

Soběslav tušil, že má potíže - protože je v klatbě. Nemůže současně stát proti císaři a papežovi.
Poslal do Říma opata plaského kláštera , aby ho s papežem usmířil. Uzavřel smír s rakouským vévodou Jindřichem a vyhlásil nepřátelství svému dosavadnímu spojenci Konrádu Otovi.
Doufal, že se zbaví klatby a znovu si nakloní císaře.

Soběslav měl do budoucna velké plány. Trápilo ho, že nemá dědice, a o to více se upínal ke svému nejmladšímu bratru Václavovi - tomu svěřil brněnské údělné knížectví. Byl to bratr Václav, který Soběslava upozornil, že jejich bratr Oldřich se nespokojil s olomouckým údělným knížectvím a  popichuje české velmože, proto ho Soběslav uvěznil a nechal zabít.

Olomoucký úděl pak svěřil Václavovi. Společně měli plán, že napadnou Konráda Otu, ovládnou znojemsko a ovládnou tak celou moravu. Rozdělí si tak vládu nad Čechy a Moravou, nakloní si císaře Rudovouse a zlomí odpor české šlechty.

věci se vyvinuly jinak:
Soběslav dostává zprávu, že Rudovous ho zbavil vlády v Čechách a na Pražský hrad táhne Bedřich s vojskem. Soběslava velká část domácí šlechty zradila a přidávají se k Bedřichovi.
Soběslav s manželkou Eliškou prchají na hrad Skály. Hrad je nedobytný a má dost zásob na zimu. Do jara si Soběslav přivede spojence z Německa a požádá o pomoc církev, kterou za své vlády štědře podporoval a budou moci zaútočit na Bedřicha a knížecí stolec získá zpátky.




Historické osobnosti v knize

Historické osobnosti - stručně, jen co se týkají knihy, a zásadní, časem přibydou další.
(všechny potomky nejmenuju, jen aktuální)

Vratislav II je český kníže a je prvním českým králem jako Vratislav I.
 Synové:  Soběslav I. Vladislav I  - potomci těchto knížat mezi sebou válčí.

 Soběslav I : potomci: Oldřich, Soběslav II. bezdětný. (Soběslav nechává za své vlády českého knížete uvěznit a zabít svého bratra Oldřicha) Václav.

 Vladislav I. potomci: Vladislav II. Děpolt I. Jindřich Přemyslovec.

Vladislav II. - 1. manželka Gertruda Babenberská. 2. manželka  Judita Durynská.

potomci: Bedřich, Přemysl Otakar I. Vladislav Jindřich. Vojtěch III. Salcburský, Anežka Přemyslovna.

Děpolt I. - potomci: Děpolt II. Hedvika Přemyslovna.
Jindřich Přemyslovec: potomek: Jindřich Břetislav.



Konrád Ota II.  - patří do Dynastie Přemyslovců, markrabě moravský - úděly Znojemsko, Brněnsko, časem Olomoucko ....(mění se to v čase)

pátek 16. března 2018

Kpt. 7.

1175-1179

Míšeń.

Míšeń nebyla velká jako Praha, ale byla na první pohled bohatší. Přemysl se ocitl na jednom z nejkultivovanějších dvorů na severu říše. Cítil se tu jako doma, snad proto, že pánem Míšně byl před sto lety jeho slavný praděd Vratislav, první český král.

Vládl tu rozvětvený rod Wettinů v čele s markrabětem Otou, přezdívaným Bohatým. Jeho manželkou byla sestra duryntského lantkraběte. Wettinové vlastnili celé úrodné labské údolí až k hranici českého knížectví, ovládali také Dolní Lužici. Byli bohatí, úspěšní a také byli svorní.

Přemysl se zařadil mezi nejvýše postavené příslušníky biskupského dvora. Míšeńský biskup byl spíše rytíř, než prelát. Němečtí biskupové měli více moci, než pražský a byli zcela nezávislí na císaři a lantkrabích. Byli to sebevědomí vládci, kteří žárlivě střežili svá práva.

Na jejich dvorech se pohybovali řeholníci, teologové a preláti, stejně jako rytíři, umělci a krásné ženy. Přemysl byl z nového prostředí unešený - donedávna se pohyboval jen na venkově.

Přemysl se brzy spřátelil s děkanem míšeńské kapituly Thiemou. Správně se jmenoval Těma  a jeho prarodiče přišli z Čech spolu s králem Vratislavem.
Děkan Thiema byl nesmírně učený, ale jeho učenost nebyla z těch, které se pěstovaly v církevních školách. Studoval spisy dávných lékařů, přirodovědců a fyziků.

Thiema vedl katedrální školu u Sv. Benna. Navštěvovali ji urození chlapci a také několik dívek.
Učili se zde číst, psát a zpívat. ty pokročilejší se učili základům matematiky, práva a teologie.

Přemysl neuměl číst ani psát. Odmítal se učit. Pohrdal tím.Thiema ho nabádal " Ty časy, kdy rytířům stačilo ohánět se mečem jsou pryč. Žijeme v jiné, moderní době. Moc má ten, kdo je vzdělaný. Podívejte se na to, co se v říši děje. Císař má meč, ale vítězí papež. Přemýšlejte o tom!"


Přemysl nakonec pár přednášek ve škole navštíví, pouze poslouchá přednášky (ze šlusnosti) - o rodinném právu. Thiema zdůraznuje, že vládnout v nějaké zemi znamená vládnout především své rodině.

Přemysl měl skvělou paměť, slovo od slova si pamatoval vše důležité, dokonce i některá privilegia. Kromě jiného listinu, jíž kdysi císař Rudovous propůjčil dědičný titul českého krále jeho otci Vladislavovi. Situace doma se však po otcově smrti zkomplikovala a Soběslav nedokázal přimět císaře, aby korunoval i jeho.Kromě jiného proto, že by musel odjet do Německa - a toho se Soběslav bál. Proto vládl jen jako kníže.



Přemysl se v katedrální škole seznamuje s dívkami z rodu Wettinů. Markétou a Adlétou. Jsou to dcery markraběte Oty. Obě se připravují na úděl řeholnic. Překvapilo ho, že obě umí číst a psát a ještě jsou krásné.

Děkan Thiema měl možná pravdu, doba se změnila, když už ženy umí číst a psát. Vzpomněl si na svou nevlastní sestru Anežku, která se stala abatyší ve svatojiřském klášteře na Pražském hradě. ta sice uměla číst i psát, ale byla ošklivá.

Líbí se mu obě, ale časem se zamiluje do Adléty. Je varován Thiemou - jednak by to byl boží hřích a co hůř nelíbilo by se to Wettinům.

V Míšni Přemysl také potkává Hedviku, setřenici, která pocházela z rodu jeho strýce Děpolta.
Přemysl jejího bratra Děpolta naposledy viděl před smrtí svého královského otce v Meerane, kde přísahali věrnost svému rodu. Pak Děpolt s Bedřichem odjel na císařský dvůr.

Hedvika informuje Přemysla o novinkách z Čech. Děpolt a Bedřich se těší přízni Rudovouse.
Kníže Soběslav je prohlášen Rudovousem za zrádce, protože Soběslav je v klatbě. Rudovous se chce tak usmířit s papežem a proto obětuje Soběslava a touží ho sesadit. Bedřich jedná o sesazení Soběslava. (přesně tak jak předpovídal král Vladislav)

Hedvika chce přísahu po Přemyslovi, že pokud jeho bratr Bedřich sesadí Soběslava, bude Přemysl podporovat oprávněné dědičné nároky jejího bratra Děpolta - jedná se o vrácení údělu na hranicích s Polskem a Míšenskem. Odtud byli Děpoltovci vyhnáni Soběslavem.

Přemyslovi jsou tyto hovory nepříjemné, zvláště se ženou.
Hedvice nakonec svůj slib dá, a ta mu naoplátku v Míšni doporučí pár lidí, na které se v budoucnu může spolehnout. Jsou to lidé z rodu Wettinů, které taktéž podporují Děpoltické oprávněné nároky. Zároveń mu Hedvika slíbí, že Děpoltici budou stát na Přemyslově straně, až se bude jednat o jeho úděl.

Kpt. 6.

1174

Poslední dny v Meerane.

Zajetí a poprava loupeživého rytíře Veita byla poslední příjemná věc, kterou královna Judita na hradě Mare zažila. Krátce na to se objevil neohlášeně se svojí družinou její bratranec durynský lantkrabě Ludvík. (u něj slouží Vladislav Jindřich jako panoš)

---

"Meerane je nejvýznamějším opevněným městem na hranici se Saskem. Můj otec ti ho propůjčil jako věno. Ovšem ty už nejsi česká královna a tvůj manžel nedávno zemřel. Bohem požehnané manželské spojení zaniklo, mám nárok tvé věno požadovat zpátky. Je mi to líto, Meerane nutně potřebuji pro své zájmy."

"Ty jsi Judito založila v Teplicích klášter benediktinek, mohla by ses tam stát abatyší"

---

Judita neměla na vybranou. Sbalila si věci, rodinné šperky a peníze dala Přemyslovi, nechala si jen královský diadém od svého manžela Vladislava. S Černínem a třemi muži se vydala na cestu. Přemysl počkal , dokud nezmizela v průjezdu hradní brány. Už se ani jednou neohlédla. Pro jeho matku přestal tenhle svět existovat.

V Teplicích žila Judita v ústranní jako nejposlednější z řeholnic. Dožila se téměř 80 let a těsně před smrtí se dočkala i návštěvy svého milovaného syna Přemysla jako českého krále. Zemřela štastná, smířená s lidmi i Bohem.

Přemysl odmítá nabídku durynského lantkraběte do jeho služeb. Nepřipojí se ani do císařských služeb. Se svou malou družinou a přáteli - Smilem a později se k nim přidává i Černín, (který se vrací z Teplic) vyráží do Míšně, kde ho přijímá do svých služeb biskup Martin. Vzdává poctu zemřelému králi Vladislavovi, Přemyslovi nabízí dvorec v Nossenu a Přemysl a jeho družina se starají o bezpečnost důležité obchodní stezky, která vede do Durynska. Biskup dává požehnání Přemyslovi a jeho družině, se slovy, že odtud to není příliš daleko k českým hranicím.


1175-1179

V Nossenu a na dalších biskupových dvorcích a hradech strávil Přemysl se svými muži čtyři roky.
Byla to klidná služba. Během této doby navštívil i dvakrát svého nevlastního bratra Bedřicha na dvoře císaře Rudovouse. Zúčastnil se i několika rytířských turnajů.

---

Během let Přemysl rozšířil svou družinu, která nakonec měla 70 mužů. Byli to většinou mladíci z urozených moravských rodů, kteří uprchli před knížetem Soběslavem.

Soběslav domácím rodům ani trochu nepřál, ale nikdo se neodvážil proti němu postavit. Stárnoucí kníže byl nedůvěřivý. Nakonec nechal uvěznit a krátce na to zabít svého mladšího bratra Oldřicha.
Soběslav se tak bál zrady, že dokonce odmítal opustit svou zem a neúčastnil se ani jednoho říšského sněmu. Na jediné co dbal- byly zájmy české církve.

Soběslav věrně sloužil Rudovousovi, ale nakonec se nechal zatáhnout do vleklého sporu s císařovým odpůrcem, rakouským vévodou Jindřichem. Celý spor vyústil ve válku - Soběslav s uherským králem Bélou a znojemským vévodou Konrádem Otou rakouského vévodu napadl.  Jenže rakouský vévoda Jindřich byl chráněncem Svatého otce v Římě. Papež Alexandr dal českého knížete Soběslava do klatby.

V té době zemřel velitel družiny míšeńského biskupa. Jeho místo zaujal Přemysl a tak se svými muži stěhuje na hrad do Míšně.






Kpt. 4-5.

1174

Meerane, Přemysl hradní pán.

Po odjezdu bratra Bedřicha a většiny českých pánů má Přemysl najednou dost času a nevěděl co s ním. Nebyl tu nikdo koho by musel poslouchat na slovo.

Otec Vladislav sedával celé dny ve své komnatě a nepřítomně se díval z okna. Vůbec nevycházel ven a jen velmi málo někomu odpovídal. Byl nemocný, starý, nepřítomný.

Matka Judita se věnovala dostavbě kostela Sv. Martina ve městě a často přespávala v řeholním domě benediktinek.  Jakoby se bála vracet se do paláce, kde umíral její manžel.

Život na hradě se řídil podle Přemyslovy vůle. Poprvé v životě byl skutečným pánem on.
Často vyjížděl sám na prohlídky do blízkého okolí. Na svých projíždkách se seznamuje s kolářovou dcerou Albínou, která mu učaruje, ale jeho náklonost mu neopětuje. Touží se ji zmocnit za každou cenu a to se mu povede, v podstatě ji znásilní.

Díky tomu se dostává do sporu s rychtářem, který představuje nejvyššího představitele spravedlnosti ve městě. Zároven se dostává do sporu se svou matkou. Ta mu dává první výchovnou lekci a také lekci o tom, jak si získat srdce ženy. Judita vzpomíná na své mládí a seznámení s jejím manželem.

Krátce na to umírá Vladislav II. Koná se zádušní mše v nedostavěném kostele Sv. Martina a pohřební hostina. Celé město ve smutku, ale zároveń pyšné na to, že tady zemřel tak velký český král.

Judita donutí Přemysla přísahat u hrobu svého otce na to, že se konečně Přemysl začne chovat jako rytíř a nejen hloupý, chtivý kluk.

---

" A nestaneš se nikdy českým králem, pokud bude jednaš ve vzteku. A nestaneš se králem, pokud budeš myslet jen na sebe a na to, jak se bavit. Časem pochopíš, že jedinou rozkoší vládce, je vládnout. To je mi hrdinství odtáhnout obyčejnou holku do lesa a tam ji znásilnit!"

"Přísahej tady u hrobu svého otce. Jsi můj nejstarší syn. Přísahej, že uděláš všechno, abys na český trůn usedl ty! A nehraj si na světce. Já moc dobře vím, jaký jsi, máš v sobě přemyslovskou krev. Neohlížej se na nikoho, jen jedno mi slib - že nikdy neublížíš Vladislavu Jindřichovi!
"Budeš jednat jako starší, rozumnější a silnější, ale současně jako bratr!"

Společně se dlouho modlili u hrobu krále Vladislava.

---

Objevuje se rychtář, došlo k loupeživému přepadení ve vedlejší vesnici a k únosu a znásilnění několika žen. Původcem toho všeho je obávaný rytíř Veit Von Glauscha a jeho družina hrdlořezů.
Přemysl vyráží se svou družinou za ním. Boj je úspěšný, loupeživá družina zajata a Veit Von Glauscha popraven mezi prvními.

Na Přemyslovu počest se sloužila slavnostní mše. Přemysl se stal hrdinou. Sama královna Judita mu na krk pověsila stříbrný řetěz s fialový achátem, který mu věnovali vděční měš´tané. Přemysl si získává srdce kolářovy dcery Albíny. Na její lásku a něhu v budoucnu ještě mockrát vzpomíná.







Kpt. 3.

1174

Vyhnanství - město Meerane, hrad Mare.

Město Meerane leží na jižní hranici Durynska, nedaleko saského Cvikova.
Na Květnou neděli se sem sjeli synové vyhnaného krále Vladislava a také někteří příbuzní a přátelé - vyhnaný kníže Bedřich, nevlastní bratr Přemysla.

Děpolt - bratranec Přemysla - jeho zemřelý otec byl bratrem Vladislava a jeho věrným spojencem. Byl to on, kdo dokázal spolu s první Vladislavovou manželkou Gertrudou ubránit Pražský hrad v době, kdy byl Vladislav na křížovém tažení.

Tehdy povstali velmožové podněcovaní moravskými Přemyslovci. Přes různé potíže si však členové vladislavské větve dokázali velice dlouho udržet pevné postavení. Ted o něj přišli, po 35 letech. Nyní - většina českých rodů přísahala věrnost Soběslavovi.

Situace je vážná, navíc nikdo se jen tak nepostaví proti Rudovousovi a jeho rozhodnutí. Do hovoru se rázně vložila Judita - nikdo se za nás nepostaví, musíme se nyní smířit s vyhnanstvím.

Vladislav v čele stolu jakoby nevnímal hovory a diskuzi příbuzných. Jeho oči bloudily zmateně , jakoby je ani nepoznával. Při útěku z Čech jeho družinu zastihla sněhová bouře, onemocněl. Měl záchvaty kašle a horečky. Byl starý a slabý, dávno nebyl tím rytířem, který dobyl milánské hradby.

---

"Je to hloupost, chtít bojovat teď. Soběslav by se ubránil, " ozval se najednou třaslavým hlasem stařičký král Vladislav.Všichni se na něj překvapeně podívali. Málokdy odpovídal na otázky a sám nehovořil vůbec. Apatie zmizela z jeho tváře. " To se máme vzdát?" do řeči mu skočil netrpělivý Přemysl - neslušelo se, když hovořil král, aby mladší mluvil bez vyzvání.

Znovu  z krále  vyzařovala autorita muže, který si nenechá do svých věcí mluvit.

"Vzdát? To jsi můj syn? Já se návratu domů už nedožiju, ale vy ano. Musíte být  však trpěliví. Poradím vám.Víte, kdo jediný může Soběslava porazit"?

"Kdo?"vyhrkli společně Bedřich a Děpolt. Přemysl se tvářil zaraženě.

"Soběslava může porazit jediný člověk. Sám Soběslav!" Já ho znám! Žít léta ve vězení, to není nejlepší příprava na převzetí knížecího stolce. Bude se bát. Nikomu nebude důvěřovat.Nedokáže si  mezi domácími rody zajistit dostatečnou oporu. Rozhádá se s našimi moravskými příbuznými. A nakonec se rozhádá i s císařem. Bude to tak, tím jsem si zcela jistý. Na tuhle chvíli musíte být připraveni. Musíte vstoupit do hry ve správnou chvíli. Rudovous mě zradil. Po všech těch letech, ale on zradí každého, pokud mu to něco vynese. Za pár let Rudovous opustí Soběslava, stejně jako opustil mě. Vrátíte se do Čech. Ale na to co se stalo mě, na to nesmíte zapomenout. Už nikdy nesmíte udělat stejnou chybu jako já.

Musíte pobít nebo uvěznit všechny příbuzné, kteří mají v sobě krev oráče Přemysla. Teprve pak můžete začít bojovat o moc mezi sebou. Ale dokud budou žít jiní Přemyslovci, musíte zůstat svorní. Slibujete?"

---

Všichni přísahali na meč. Jediný, kdo chvíli váhal byl Přemysl, ale nakonec se k přísaze pod pohledem svého otce připojil.

Rodinná porada pokračuje v praktických záležitostech. Vladislav dává pokyny s vysvětlením.
Nejstarší syn a vyhnaný kníže Bedřich se má připojit a věrně sloužit jako rytíř císaři. Jemu? Proč?
Protože musíš být první, na koho si vzpomene, až se rozhodne zbavit se Soběslava. A za druhé - musíš hledat obživu, v císařových službách potkáš spoustu významných velmožů a taky si mezi nimi hledej přátele a budoucí spojence. A vezmi sebou Děpolta, bude ti jako rytíř užitečný. (přeloženo- jistě, jako rytíř mu bude Děpolt hodně platný, ale navíc ho bude mít Bedřich pod dohledem)

Vladislav pokračuje: byl požádán svým nejmladším synem Vladislavem Jindřichem, aby se Vladisav Jindřich mohl uchýlit do Salcburku za nevlastním bratrem Vojtěchem. Jenže jeden prelát v rodině stačí! Ne, nebude tě vychovávat arcibiskup, ale rytíř.Najdu ti vhodného rytíře, který tě přijme do družiny jako panoše.

A co s netrpělivým Přemyslem? Na panoše příliš starý, s Bedřichem by ses pohádal dřív, než by jste dojeli k Rudovousovi. Jsem unavený, rozhodnu zítra. Jasná chvilka uvažování krále Vladislava je pryč, záchvat kašle, zimnice, slabost, pomalu vstává od stolu a potácí se ke svému lůžku.

---
Bedřich před svým odjezdem se stačil ještě pohádat s Přemyslem - chtěl z jeho družiny muže.
Přemysl nesvolil, došlo na tasení mečů, do toho vstoupila Judita a spor zažehnala.

Většina mužů z Přemyslovy družiny přešla k Soběslavovi - cítili dobré postavení, bohatství z císařových služeb. Přemyslovi zůstalo deset mužů. Mezi nimi byl Smil a velitelem malé družiny byl Černín - o deset let starší, než Přemysl. Přemysl se svou družinou zůstává v Meerane a vstupuje do služeb své matky. Jeho úkolem je střežit bezpečnost hradu.

Nejmladší syn Vladislav Jindřich je přijat jako panoš v Durynsku u příbuzných Judity do služeb lantkraběte Ludvíka ve Wartburgu. Strýc Ludvík je velmi dobrý rytíř.

----

Přemysl přemýšlí v duchu nad přísahou.....bude on někdy bojovat proti svým bratrům? a co ostatní bratři?
Tuší, že v budoucnu s jeho blízkými příbuznými budou potíže.




čtvrtek 15. března 2018

Kpt. 1-2.

Období 1173-1174.

Na Pražský hrad přijíždí tajně rychle posel knížete Bedřicha, se vzkazem at celá královská rodina okamžitě uprchne.

Posel oznamuje, že Rudovous zbavil knížete Bedřicha vlády.
Knížecí stolec svěřil do rukou synů zemřelého knížete Soběslava. Stalo se tak na Norimberském sněmu, kde knížecí stolec nabídl Oldřichovi, ale ten se ho vzdal ve prospěch staršího bratra Soběslava.

Císař nařídil Soběslava osvobodit z vězení na Přimdě a nyní táhne se svou družinou na Pražský hrad.

Na Pražském hradě žije  druhá manželka krále Vladislava - Judita Durynská.
Stárnoucí Vladislav se vloni vzdal trůnu a chtěl svůj život dožít v klidu  jako mnich ve Strahovském klášteře.

Judita dává rozkazy - informovat Vladislava, musejí prchnout co nejdříve k jejím příbuzným do Durynska do města Meerane - tam jim zbyl jediný hrad, které dostala věnem.

Judita s Vladislavem má dva syny - Přemysla (18 let) a Vladislava Jindřicha (12let)
Bratři k sobě nemají příliš blízký vztah, protože byli odmala vychováváni odděleně.
Vladislav Jindřich pobývá na převýchovu v Bechyni u kastelána Bavora.

Na protest své matky se Přemysl rozhodne zachránit svého mladšího bratra. Je to příliš pro Přemysla nebezpečné, může být chycen a zabit.

Za úsvitu královský pár odjíždí z Pražského hradu. Přejíždějí Juditin kamenný most, který je vloni dostavěný. Královna Judita se tiše zadívá na Pražský hrad, pohladí kamenné zábradlí svého mostu, tuší, že se sem už nikdy nevrátí.

Přemysl se vydává sám za svým mladším bratrem do Bechyně. Cestou přemýšlí o tom - jak se z něj ze dne na den stal psanec. Bechyňský kastelán Bavor je na jeho příjezd připraven - je připraven i jeho mladší bratr Vladislav Jindřich.

Bavor mu na cestu přidává ještě jednoho ze svých svěřenců - rytíře Smila, je jen o něco málo starší než Vladislav Jindřich.
Smil je synem rytíře Světlíka. Světlík kdysi chytil Soběslava na útěku a král Vladislav ho dal uvěznit na Přimdě.

Všichni tři se vydávají z Bechyně do Meerane, za svojí rodinou. Přemysl je vedoucí družiny. Všichni tři budou nuceni poprvé zabíjet, stane se tak na jednom dvorci, kde narazí na početnou družinu Soběslava.
Strategie, trpělivost, lest, pružnost, obratnost, umění ovládat meč - pobijí své nepřátele, tenhle silný zážitek stvrzuje jejich společné přátelství.

Po boji se Vladislav Jindřich ponořuje do sebe, uvažuje zda by nebylo pro něj lepší, kdyby se stal prelátem, podobně jako jeho nevlastní bratr Vojtěch, který se stal arcibiskupem salcburským.
Přemysl ví, že bud zemře on a nebo jeho nepřátelé.....jiné cesty pro rytíře není.

Pokračují v cestě, dostávají od žateckého kastelána varování, je na ně nachystána léčka. Léčce se vyhnou. Další cesta probíhá bez obtíží a zdárně přijíždějí do Meerane. O pár dní později se Přemysl dozvídá, že žateckého kastelána nechal Soběslav popravit mezi prvními.


---
Milano - české rody, které bojovaly po boku krále Vladislava - ti pomáhají, jsou mu stále věrni i jeho synům.






Přemyslovská epopej - díl. I. - úvod do knihy.


 Milano

V červnu 1156 byl Vladislav II. novým římskoněmeckým císařem Fridrichem Barbarossou (Rudovousem) požádán o podporu proti vzpurným severoitalským svobodným městům, zejména Milánu, které dobyl.

Za odměnu byl 11. ledna 1158 na říšském sněmu v Řezně korunován českým králem.

Vladislav II. v dalších letech hájil císařovy zájmy nejen v Itálii, ale také v Uhrách a Polsku.

V roce 1172 se stárnoucí Vladislav rozhodl vzdát  českého trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha, kterého měl  z  prvního manželství s Gertrudou Babenberskou.

Toto rozhodnutí však nekonzultoval s císařem. Spoléhal se na jeho vděčnost.
A navíc porušil tradiční stařešinské české právo - knížetem a vládcem české země se měl stát vždy nejstarší Přemyslovec.(dvě osudové chyby)

Fridrich Barbarossa využil jen zrady ostatních Přemyslovců a části české šlechty, která krále zradila.
Potomci knížat Vladislava I. a Soběslava I. válčili vždy proti sobě.(klíčové)



---
pozn:
Česká heraldika a dobytí Milana :  V prvé řadě je to český dvouocasý lev, znak, který císař věnoval Vladislavovi k jeho dosavadní přemyslovské orlici. Vladislavův pravnuk definitivně vyměnil přemyslovskou orlici za většího dravce, českého dvouocaseho lva.

Přemysl Otakar II. tento znak pak spojil s českou expanzí do rakouskych zemi až k Jadranu. A od těchto dob je stříbrný lev v červeném poli identifikací zemi Koruny české.

Druhým znakem je znak Pardubic s přepůleným koněm, který není připomínkou Kladrubskeho koně, ale připomínkou statečného rytíře, který vjel do bran Milána s takovou urputností, že jeho kůň byl přetnut padající branou v rukou obránců. 

pondělí 5. března 2018

Březen - měsíc knihy.

Začtená.
Fascinovaná.
Unešená.
Okouzlená.

Čtu Přemyslovskou epopej - I. díl.
autor Vlastimil Vondruška.


Report z Liberce


Únor celý - byl na posrání. Příšerný služby, příšerný odd. málo personálu natolik, že k nám do služeb chodili na výpomoc sestry z metabolické Jip. Což mi nakonec přišlo vhod i jinak.

Ovšem konec února ten byl hodně výživný.

Dnes je to 14 dní co mého tátu odvezli na lůžkové Aro v Liberci.
Hodně to zkrátím a celkově zjednoduším - celková sepse s dehydratací a těžkou pneumokokovou infekcí plic, kdy mu jedna plíce zklolabovala uplně. Takže na ventilátoru, kritický stav, první zprávy byly - multiorgánové selhání v důsledku centrální sepse a velmi špatná prognoza.

Takto kritický stav trval tři dny.
Tři dny čekání na telefon na špatné zprávy z nemocnice.
Bud se to zvládne a nebo ne.

Byla jsem na špatné a nejhorší připravená, počítala jsem s tím, protože jsem to po telefonu probírala s doktorem z libereckého Ara. Velmi jsem ocenila jeho přístup ke mě - naprosto upřímný, přímý, pracovní odborný slovník, pracovní zkratky, čísla a hodnoty.

Díky výpomoci jipkových sester na našem odd. jsem si osvěžila věci zapomenuté z Ara. a taky zaktualizovala nové - co tehdy v době mého působení na Aru nebyly možné - hlavně ze strany ventilačních parametrů na ventilátoru (dejcháku).

Předminulý pátek jsem obdržela nové aktuální informace o zdr. stavu a rozhodla se zařídit si pět dní volna a jet do Lbc. Všude i u nás v nemocnici je zákaz návštěv z důvodu epidemie respiračních infekcí, na lůžkovém Aro návštěvy povoleny byly.

Přijela jsem po nočních do Liberce a denně chodila za tátou. Návštěvní hodiny od 16-17 hod.
Měla jsem i štěstí na sloužícího primáře, který byl zároveń ošetřujícím lékařem mého otce a zároveń to byl ten samý lékař, se kterým jsem 2x hovořila po telefonu z hk.

Mluvili jsme nyní spolu přímo, naživo a zase tím způsobem, který velmi ocenuji.
Sestry zrovna tak stejně skvělé.

Na to jaký je můj táta lajdák na své zdraví a na to jak se bojí doktorů - nemohl si vybrat lepší péči.

Zkrátím to:

To nejhorší se zvládlo, překvapivě rychle a bez komplikací.
Táta měl ze dne na den pomalu,ale jistě lepší výsledky laboratoř, ventilační parametry, oběhově, renálně, jaterně stabilní. a malý zázrak k tomu - ta nedýchací plíce se rozdýchala - já a primář jsme měli podobnou myšlenku - obavu z ARDS, obzvlášt při otcově základní dg. CHOPN.

 Aktuálně je to nyní tak, že táta už neleží na lůžkovém Aro, je bez ventilátoru, jen na kyslíkové masce a leží na interní JIP nižší - intermediální. Tam platí stále zákaz návštěv.
Říkám si, když se z toho nejhoršího dostal, síly má dost a chuť do života taky, snad se to už ničím to jeho léčení a následná rehabilitace at dechová a nebo fyzická nezhorší. Moc mu to přeju.

---

Setkání z tátou bylo pokaždé zajímavé :-)
Když už byl trochu odtlumený zlobil se na mě, jak mě poprvé uviděl, že je v Hk v mé práci.
Naštěstí mi uvěřil, že je v Liberci a v mé práci není.
Povídali jsme si - respektivě díky intubační kanyle nemohl mluvit, takže popsal spoustu papírů a vypsal celou fixu. probrali jsme samé důležité věci, spousta otázek na mě - všechny hadičky co kde má a na co je má a jestli mu je vyndají a bude moct sám mluvit a čůrat. Jak cvičí a rehabilituje.

Probrali jsme opakovaně co se mu přihodilo a proč je tam kde zrovna je. Jaké má rád sestřičky, jaký je jeho doktor. Jak se má jeho družka a taky co dělá pejsek. Ostatní příbuzní.....kdo se za ním chystá na návštěvu a kdo tu za ním byl apd. Kde má svoje věci a co všechno potřebuje přinést - brýle a noviny - uplná nirvana :-) a jak má vlastně každý den neděli. I vtipkoval i mi dával kázání - už je to zase on. :-)

Všechno to naše psaní a povídání jsem odnesla domů - na památku:-)


----

V Liberci jsem se setkala i s Eliškou - to je mladší sestra mého otce, pozvala mě k nim domů na oběd. Výtečný oběd - luxus. Tohle setkání bylo moc fajn, probrali jsme všechno možné a předělávají si domeček v pěkné klidné čtvrti pod Ještědem - krásný výhled na Ještěd.  Takže jsem měla i exkurzi po jejich domku a zahradě a dílně jejího manžela, který vyrábí nože a různé zámečnické věci. A taky tam na mě dýchla něžná minulost, věci po babičce. To setkání bylo moc fajn.

Neviděla jsem se Milanem - to je mladší bratr mého otce. Věřím, že to setkání proběhne jindy, bude to rodinný oběd i s mým tátou, budeme tam u Elišky všichni.

----

Věnovala jsem se hodně mamce (tátově družce) viděla se s její dcerou - tedy mou nevlastní sestrou Lenkou a jejím jedním synem, druhý byl v práci, tak jen po telefonu jsme si chvíli povídali.


----

Hodně jsem spala, odpočívala, potřebovala jsem to. Jak říkám - důsledek nejen šílenýho pracovního února.

Domů do Hradce jsem odjížděla s dobrým pocitem.