neděle 18. března 2018

Kpt. 10-11.

1175-1179

Přemysl se dozvídá nové zprávy z Čech, kdy jeho bratr Bedřich vyhnal Soběslava z Prahy.
Očekával, že pro něj Bedřich pošle a svěří mu některé z moravských knížectví, ale Přemysla domů nikdo nepozval.
Přemysl čekal a čekal, velká část jeho družiny ho opustila a vrátila se domů, protože jejich rody si získaly přízen nového knížete.

Přemysl nakonec posílá do čech velitele své družiny Černína, aby zjistil, jaké záměry s ním jeho nevlastní bratr Bedřich vlastně má.

Přemysl se dozvídá, že Bedřich s ním nepočítá, protože Přemysl má málo rytířů ve své družině - jen 70, tedy nevidí, čím by mu jeho mladší bratr mohl být prospěšný.
Naopak největší slovo má u Bedřicha Děpolt, který dostal zpátky všechna panství, protože má mezi českou šlechtou autoritu.

Druhým velmi vlivným člověkem, kterého Bedřich poslouchá je jeho manželka Alžběta Uherská.
Ta ho nutí, aby vyhnal Soběslavova bratra Václava a tím i současně chce, aby se Bedřich osobně ujal moravských knížecích údělů. Je jasné, že za touto radou stojí její bratr uherský král.

Protože ten chce obnovit válku s rakouským vévodou* a pokud by ovládl Moravu Bedřich, dostal by svého nepřítele do kleští.

(pozn. by to právě uherský král, který Alžbětě dal peníze pro Bedřicha pro císaře a tak mu byl Bedřich vázán, tedy nejen i finančně, ale též protislužbou - tedy vojenským spojenectvím, aby hájil zájmy svého švagra)

Tímto vším je jasné, že není vhodná doba na to, aby se Přemysl vrátil domů, zůstává v Míšni ....navíc tu má svoje jiné starosti (o tom více později)

----
Jakmile se Bedřichovi povedlo ovládnout nejvýznamější české hrady, vytáhl s velkým vojskem na Moravu. Na Moravě zuřila od léta domácí válka. Znojemský Konrád Ota podporovaný rakouským vévodou Leopoldem se pokusil dobýt Olomouc, ale Soběslavův bratr Václav ho odrazil.

Když se Bedřich zmocnil Pražského hradu, oba rychle uzavřeli mír. Ani jeden z nich nemínil složit slib poslušnosti Bedřichovi - novému pražskému knížeti. Proto Bedřich vytáhl na Moravu s vojskem, zjednat si poslušnost Moravy. Ale jeho vojenské tažení ztroskotalo.

----

Soběslav  byl se svou manželkou  Eliškou stále na svém nedobytném hradě Skály. Nemínil se jen tak vzdát čs. knížecího stolce. Nepodařilo se mu ovšem sehnat domácí spojence proti Bedřichovi, zbylo mu jen pár věrných.
Eliška mu navrhuje, aby společně uprchli do Polska k jejímu otci (jejím otcem je kníže Měšek III.)
Její návrh Soběslav zamítl. Vymyslel jiný plán.

Od svých zvědů se dozvěděl, že vánoční svátky strávil Bedřich na dvoře Rudovouse, kde mu Rudovous udělil české země jako léno. Hned na to se Bedřich chystal na návrat domů, protože so obával povstání - a právě toho návratu chtěl Soběslav využít.

Na cestě z Plzně do Prahy si Soběslav vyhlédl soutěsku. Ta soutěska ležela nedaleko vesnice Loděnice. Soběslav se svými rytíři ubytoval ve vesnici a nastražili důmyslnou past, z kůlů, stromů a také celkově krajina té soutěsky pro tuto akci byla ideální. Dal přesné pokyny svým mužům kdo a kde má být a co má kdy dělat - lučištníci, pěší apd.

Bedřichova družina vracející se od císařského dvora nic zlého netušila, nečekala. Naopak v družině Bedřicha panovala rozverná nálada. Nikdo z nich na sobě neměl oblečenou zbroj a štíty. Sice narazili na hodně stop konských kopyt, udusanou hlínu a balvany, ale nezarazilo je to, vedla tudy frekventovaná kupecká stezka. Až když narazili na zátarasy na cestě - pochopili, že něco není v pořádku. Příliš pozdě.

Byl to masakr, přepadení, zmatek. Nikdo v první chvíli netušil vůbec co se stalo a odkud.
Přece si nějací lapkové netroufnou napadnout vojenskou knížecí družinu. Nikoho ani nenapadlo, že by to mohl být vyhnaný Soběslav, ten přece je zavřený na svém hradu Skály.

Jaké bylo jejich překvapení, když se Soběslav objevil, ale to už padaly na hlavy rytířů z vojenské družiny Bedřicha velké kmeny borovice.

Boj v soutěsce neměl nic společného s rytířskou bitvou. Soběslavovi vojáci byli ukrytí za stromy a skalisky a nemilosrdně pobíjelinepřátele ze zálohy. Krvavý masakr.
Většina knížecí družiny padla, část byla zajata a jen málu se podařilo z toho krvavého zmatku uprchnout. Samotný Bedřich měl štěstí - on samotný se pohyboval, až na konci své družiny, tedy Bedřich přímo do Soběslavovy léčky nepadl.

Soběslavovo vítězství mělo zanedbatelný význam, protože svého uhlavního a nenáviděného nepřítele se nezmocnil. Hned po této řeži se svými muži vydává směrem ku Praze.
Soběslav se rozhodl, že získá aspoń Vyšehrad. Část posádky nechal střežit hrad, aby posádku hradu vyhladověl a další oddíl poslal do Prahy, aby se spojil s německými patriciji, usazenými kolem Ungeltu. Ti mu zůstali věrní, od nich se také dozvěděl, kteří z Pražanů nejvíce podporovali Bedřicha a jejich domy nechal vydrancovat. Potřeboval kromě zásob, také svůj čas, čekal tu na Václava z Olomouce a jeho posily. Až sem dorazí zaútočíme na hrad. Bedřich není tolik oblíbený mezi domácími rody , zvláště po té, co nechal zahynout spoustu rytířů v Loděnici. Kromě Václava a Němců si Soběslav dobře rozuměl s církví, kterou štědře podporoval. Čekal posily s vyšehradskou kapitulou.

K Soběslavovi se o pár dní později přidalo deset nových rytířů a přísahali mu věrnost, českým velmožům nikdy nebylo po chuti, když se do jejich záležitostí pletl Barbarossa.
Ten den  Bedřichova manželka Alžběta provedla výpad, kterému osobně velela - přepadla zásobovací vozy, které směřovaly do Soběslavova tábora. Vojáci kněžny Alžběty pobili vojenský doprovod a dopravili povozy se zásobami na hrad.

Tohle Soběslav nečekal. Zásoby pro své vojáky potřeboval, navíc byla zima, sice nechal vydrancovat vesnice kolem Říčan, ale to bylo velmi málo, protože tamnější vladyka, který byl odpůrcem Soběslava nechal dobytek a obilí odvézt na svůj chráněný dvorec - ve vesnicích nezůstalo nic, tak se jen Soběslavovi vojáci mohli pomstít vesničanům, uřezali několika z nich nosy a nechali zapálit usedlosti a stavení. Soběslav byl nucen drancovat a shánět zásoby dál - mělo to stinnou stránku - protože část zásob pocházely z vyndrancovaných dvorů, které patřily německým patricijům, pražskému biskupovi a také břevnovským benediktinům.




----

Přemysl v Míšni prožívá tajné hezké chvilky s milovanou Adlétou (ta je dcerou markraběte Oty Bohatého)
a z hezkých chvilek jsou i horké chvilky, protože Adléta je těhotná. Adléta toto bere jako boží znamení, že by měli být spolu a ne aby se stala řeholnicí, jak ji určili její rodiče.

Přemysl žádá o pomoc a radu děkana Thiema (ten zastupuje nepřítomného míšenského biskupa Martina, který je na pouti do Říma, kde má být zvolen kardinálem)

Thiemova rada zní - Adlétu unést, markrabě se zatím vyzuří, předvolá si mě, dostanu vynadáno a pak možná bych mohl si troufnout za vás ztratit slovo. Možná.

A tak se i přesně stalo.
Přemysl naplánoval s několika jemu blízkých lidí útěk na svůj dvorec v lesích.
Zmátli pronásledovatele tím, že měli za sebe dvojníky, ti pokračovali až do Čech.
Adléta a Přemysl zametli stopy.
Adléta milovala Přemysla ještě víc - byla štastná, měla muže, který si ví ve všech situacích rady, je odvážný a silný  a ještě k tomu únos - jako projev opravdové lásky. :-)

Nakonec se ukázalo, že hlavy padat nebudou nikde. Míšenského markraběte bolel zub, ten ho vyčerpal natolik, že po třech dnech nad unosem své dcery bezmocně mávl rukou, vynadal své manželce, že dceru špatně vychovala  a pak si nechal předvolat Děkana Thiemu a začal se ho vyptávat, co je ten Přemysl vlastně zač. Pak seznal, že takový zeť by byl stejně na nic.

Stalo, se. Uvidíme.
Několik dní strávil v posteli s vínem a bolavým zubem, občas se zeptal manželky, zda Adlétu s Přemyslem už chytli. Nic. Prý jsou v Čechách. Markraběti to bylo divné, protože věděl, že Přemysl v čechách není zrovna vítaným hostem.

Přemysl měl svůj malý dvorec v lesích, nedaleko českých hranic a mimo obvyklé stezky. Věděl, že se nemůže skrývat do nekonečna a měl zprávy z Míšně a zdálo se, že se pro něj situace dobře vyvíjí.

Rozhodl se k odvážnému kroku - tajně se vrátili do Míšně a po skončení mše o vigilii Narození Páně vstoupili do katedrály. Oba měli na sobě bílé dlouhé košile a přišli bosí jako kajícníci.
Kráčeli středem věřících k oltáři. Došli až do předních řad, kde seděla rodina míšeńského markraběte.
Poklekli před Adlétinými rodiči a prosili za odpuštění a Přemysl pevně prohlásil: "Pokud nás chcete potrestat, potrestejte jen mě, je to má vina"

Markraběti se Přemysl líbil. Byl to určitě dobrý rytíř, ovšem svedl mu dceru. Zmocnil se ho hněv, vyskočil a sáhl po meči.

"Treuga Dei" vykřikl děkan Thiema, který stál u oltáře jen pár kroků od nich. "Jste ve stánku božím!" Adléta chytila otce za ruku a prosila za odpuštění. Vytrh se jí a rychlým krokem zamířil k východu. Tam se však zastavil a obrátil se: " Den narození Páně je dnem odpuštění. Čekám Vás u štědrovečerní tabule"

Ještě než večeře začala, dozvěděl se míšeńský markrabě od své manželky, že dcera je v jiném stavu a sńatek se nedá odkládat. Svému dvoru během večeře oznámil, že dává požehnání své dceři k snatku, ale Adléta nedostane žádné věno.

"Nevadí ti můj milý, že jsem chudá?" optala se Adléta pozdě v noci, když uléhali spolu na lůžko.
"Nevadí ti moje milovaná, že jsem chudý? " Opakoval jejím hlasem. Rozesmáli se a milovali.

V polovině ledna oslavili snatek. Tichý, za účasti jen několika velmožů z Přemyslovy družiny. Z wettinského rodu se dostavila jen Adlétina sestra Markéta a Přemyslova sestřenice z děpoltické větve Hedvika.

Před začátkem masopustu si Markrabě Ota předvolává Přemysla. Ptá se na zdraví své dcery, ale havně diskutují o situaci v čechách. Markrabě ví o Loděnici, kde Přemyslův bratr Bedřich prohrál. Pražský hrad se mu nepodařilo dobýt, tam velí  Bedřichova žena Alžběta a její posádka. Soběslav zautočit na Pražský hrad nemůže, má málo mužů, ale obsadil celé město. Do soběslavova tábora se přidává víc a víc mužů, Bedřich z města uprchl a skrývá se.

Markrabě Ota nabízí Přemyslovi pomoc - poskytnu Bedřichovi 1450 mužů, oddílu budeš velet ty.
cena za to bude, až porazíte společně Soběslava - ustanoví tě Bedřich údělným knížetem na Moravě.
Pokud kníže Bedřich přijme, potvrdí svůj slib písemně. Vydá ti darovací listinu a bude přísahat v chrámu. Já myslím, že v téhle chvíli nemá na vybranou. Nabídku přijme.

Ale ještě něco. zaplatit musíš i Ty. V chrámu odpřísáhneš, že se staneš mým věrným spojencem. Náš rod se nemíní spokojit jen s vlastnictvím Míšenska a Lužice. Abych se vyhnul tvým námitkám, prohlašuji hned, že netoužím po českém knížectví a vašich rozhádaných rytířech. Ale saský lantkrabě kníže Jindřich Lev je již starý a jdou zvěsti, že brzy zemře. O Sasko se bude ucházet i durynský lantkrabě. i když je to tvůj strýc.

Přemysl nezapomněl jak je strýc vyhnal s matkou z Meerane po smrti jeho otce Vladislava.
A zároven nemůže uvěřit tomu, že dostal nabídku - stane se Moravským knížetem.

Dohodnuto.





Žádné komentáře:

Okomentovat