středa 17. ledna 2018

2. týden

Stále si stěžuju, jak to všechno utíká a jak jsem mentálně pozadu - hlavně v tom prožívání. Jakobych si nestačila odžít a prožít to co je, to co bylo.

Mám pocit, že jsem zahlcena informacemi a vším možným. Hodně se na tom podílí moje práce. pro mě je těžké přepnout z fofru na normálnější režim. Utržky z práce a unava vše přebíjí.
V podstatě se v době volna srovnávám ze služeb.
Vím, není to ideální stav.

Takže tenhle druhý týden jsem si v sobě víc odžila Vánoce.
Měla jsem tři dny volna. Vůbec jsem nebyla akční, naopak jeden den jsem byla celý den v posteli. venku černo celý den a lilo, lilo.
Nemuset nic, nemuset nikam jít - hlavně mezi žádné lidi, těch mám nad hlavu.
Jen světýlka svíček a přebít všechny ty utržky z práce tichem a vnitřním klidem. a odpočinout si i fyzicky. Spát.

Po ránu si uvařit čaj, v klidu, připomenout si malé chvíle klidu o Vánocích se Saulem - luxus.
U stropu mi visí vánoční jmelí, tolik let jsem ho doma neměla. Dělá mi jemnou radost, kdykoliv na něj pohlédnu. Odraz svíček na vánočních ozdobách,  je sice dlouho po vánocích, ale ještě chvíli si je tu ponechám.

Lehounce v hlavě bilancuju a lehounce plánuju, leden, půl roku.....
Prohlížím si katalog cestovky, lehounce sním...

Zvoní mi telefon, kolegyně z práce se zastaví na chvíli u mě na návštěvu.
Probíráme novinky z práce, zase je nás o jednu mín, nedomýšlet jak budou vypadat služby.
V práci je poslední dobou hodně věcí vyhrocených, je to tím, že padáme na hubu, polonemocný personál, nároky lékařů na sestry se neuměrně zvyšují a do toho i díky počasí velmi špatné oddělení.
Vánoce na odd. bylo koncentrované zlo, které trvá.

Je těžké si uchovat v práci svůj vnitřní klid, vnitřní ticho, koncentraci v chaosu, v šíleném pracovním tempu, v nárocích .....všude hluk a do toho debaty o volbách......nezasahovat a nezaplétat se do vyhrocených situací, které jsou přes čáru at co se týkají na adresu současného prezidenta, nebo na adresu sester, které nestíhají.....lékaři jsou početně ve velké přesile, proti počtu sester, nárokují, vyžadují, hlučí.....debatují, předvádějí se jeden před druhým, smějí se.Takoví mladí, neklidní uječení opičáci.

Zbytečně moc hluku, neklidu, chaosu, hodně práce.
Přežít.

V neděli po službě se mi podařilo malinko vypnout u retro oddechovky na čt1 - Můj strýček Archimedes. Líbilo se mi to. Vetchý a Donutil - dobrý.  A  malinko jsem si udělala představu o tom, jak to s těmi Řeky tady bylo. 










11 komentářů:

  1. Asi je třeba odpočívat i během práce... i v prostředí sestřiček. nevšímat si zvednutých kritických pohledů ostatních, či smíchu nebo pohoršení lékařů a "pouze" v klidu dělat to svoje a odpočívat u toho během toho. Vím že chci asi příliš, ale vidím to jako jedinou možnost. číst si katalogy na dovolenou a snít jenom situaci zhoršuje. Nenalézá klidu v tom co je teď, v pracovním procesu, v cestě domů, pohledu z okna... spočinutí v sobě.
    Hezký den přeji Barčo. A držím palce ať to vše zvládneš. Důchod daleko :-)

    OdpovědětVymazat
  2. 1. V práci je to dost vyhrocené. Co mi jako jedné z mála jde - nenabíhat si do vyhrocených situací. Doktor něco chce, sestra v presu mu odpoví a je zle a už jsou v sobě.

    Snažím se zachovat klid, v klidu vysvětluju, že za chvíli, že ted opravdu nemůžu. nebo ho dokonce požádám, jestli by si některé věci ten lékař nezařídil sám - objednání vyšetření apd.
    Je to taková ta cesta: nikdo mě nemůže říct, že se flákám, a ani nikdo o mě nemůže říct, že nejsem ochotná spolupracovat s lékařem. Je to o komunikaci - jak a co a jakým způsobem se řekne. Hádky, výlevy, ubíjejí. Snažím se dělat věci svoje, co musím. je toho ve směně hodně a hlavně spoustu věcí držet v hlavě.

    K tomu spočinutí - je to těžký, vlastně mám pocit, že stále něco nestíhám, co potřebuju, nebo co bych měla, abych si "udržela svoji lajnu" takže se snažím stále něco si plánovat - obyčejný věci, nákup, uklid, trošku taky péči o sebe....ale dost často se mi stává, že ten ukol nesplním, prostě nejde to už. a tím se vytváří pro mě další stres - jsem pozadu a valím to před sebou, takže o nějakém vnitřním uvolnění nemůže být řeč. ale už se tím tak nenervuju jako dřív, že tolik věcí nestihnu, co dříve. ani si to už nevyčítám.

    pozoruju na sobě, že čím dál víc mi vadí hluk. ruší mě, zapomínám. mluví na mě doktor, další doktor, do toho beru telefon, do toho zvoní zvonek a člověk mi říká co potřebuje, jdu na pokoj, cestou mě zastaví návštěva, nebo medici, něco potřebují a už nevím co bylo potřeba z toho telefonu, už si to musím psát....informace za informací během krátké chvíle další a další nové ukoly. a pokaždý je nutný nastavit si priority - nejdřív tohle udělat, pak tohle a pak tamto a do toho zase nové další informace. neustále přemýšlet co už mám, nebo co ještě musím. na konci směny jsem vyštavená, totálně. ten objem práce je velký co musí člověk zvládnout. však taky nové dvě sestřičky co nastoupily v září v prosinci skončily s odůvodněním, že to nezvládají psychicky ani fyzicky.

    a taky si říkám, nenechat se tím vším uplně semlít.

    OdpovědětVymazat
  3. 2. pocity nesplněného úkolu znám, nezávisle ať mojí vinou, nestíháním nebo blbostí či protože o prostě nešlo. Ubíjelo mne to postupně více a více a nešlo s tím udělat vůbec nic. Ani priority nepomáhaly protože pokaždé na mě vyskočilo co ještě nemám, co ještě mám na práci...a skutek dělání, že o co mám právě dělám ustupoval do pozadí, nebyla jsem šťastná ve zmatku.

    Asi je to nezvládnutelný objem práce, snad tě to nesemel dříve než nalezneš způsob jak to přežít. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. práce mi nevadí, ano. chaos vadí a hluk, neklid vadí.
    bývaly doby, kdy bylo málo lékařů - tři lékaři na tři sestry - krása. každý v tichosti pracoval, práce měl každý dost, vše se udělalo. jedna sestra - jeden lékař, koncert.
    a ted máme přestážováno - osm lékařů na tři sestry na ráno. nemáme ani tolik židlí a psacích stolů ani počítačů. lékaři mají pohodu, baví se, vymýšlí, nudí se a nebo se jeden před druhým předvádějí. je neklid. příšerný.

    OdpovědětVymazat
  5. do páce i z práce chodím pěšky - je to relax. z práce cesta domů je horší, ale většinou se mi ta hlava vyčistí. a pomáhá mi i tady jedna kočka sousedovic tady kousek z rodinného domku - zdravíme se ráno i večer, vždycky ke mě přijde zamnouká, nechá se pohladit - je to příjemný. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. ad 4:
    Heh, ujišťuju tě, že to je normální a je to věkem, mám toúplně stejně už cca deset let znenáhla do evidentna, a to nedělám v tak stersujícímprostředí. Ale v sezóně při dvanáctkách a fofru tomámnatolik běžně, že už i šéf si zvykl, že musím mít všechno písemně a nebo čas si to napsat. A že se musí opakovaně ujišťovat, že víme, nezapomněli jsme...

    OdpovědětVymazat
  7. 6. Ru, tak jsem klidnější :-)
    mám někdy pocit, že dementím nějak brzo.

    OdpovědětVymazat
  8. Všechno napsaný - to je jasný. Když jdu za něčím, pro něco, za někým a cestou mě dva lidi zastaví a něco říkají a nemám možnost si to napsat, tak je to ztracený. Hned napsat. A ani to enní záruka, pak se mi ty papírky štosujou na stole a v diářio a stejně se na to vyseru. Normálka. Co se nepřipomene jinudy, má smůlu, dokud se nepřipomene nebo dokud nepřepíšu do dalšího týdne v diáři.

    OdpovědětVymazat
  9. Grrrr, tak páni lékaři se nudí?! a sestry padají na hubu...no pekne.....
    na klinike, kde som pracovala ja, sme robili aj sesterskú robotu, keď bolo treba a sestry nestíhali. mi to prišlo normálne.

    držím labky Barčo, je o o hubu....

    OdpovědětVymazat
  10. Ratka 1: "Asi je třeba odpočívat i během práce...."

    viem, že to myslíš dobre.....ale tohle pri práci sestričky v nemocnici opravdu nejde.....

    OdpovědětVymazat
  11. "Jakobych si nestačila odžít a prožít to co je, to co bylo."

    hm...tento pocit dôverne poznám....
    už roky mám pocit, že nič nestíham - ale už si nemyslím, že je to tým, že som nemožná ;-)

    OdpovědětVymazat