sobota 3. října 2015

Svatý Petr

Patronem městečka Makarske je Sv. Petr. - drží klíč od bran města.
Kostelík Sv. Petra, stojí na vršku za majákem na základech původního románského kostela.
Lesní cesta vede do přístavu. Na ostrohu poloostrova je od roku 2006 novodobá socha Sv. Petra.
Místní lidé a turisté toto místo pojali po svém a chodí si sem zamykat svoji lásku.








Sv. Petr se dívá na město.







A jde se do přístavu ....

30 komentářů:

  1. tyhle cestičky lásky jsou všude možně po světě. dříve mě to připadalo takové dost kýčovité až možná trapné. ale tady v to ráno jsem potkala na pěšince dvojicí starých lidí. paní měla dvě berle a starý pán hůlku. šli pomalu, zastavovali se, posedávali na lavičkách. na jedné z těch laviček pán vytáhl z kapsy zámek a s paní si povídali kam ho dají. "podívej, tady je to pěkné a je tu místo" a paní říká:" tamhle kousek to je hezčí, podívej to moře" a dali ho společně tam, kam chtěla paní. a chvíli si tam seděli a dívali se na moře.

    hřejivé, přirozené, roztomilé, jemně dojímavé.... dva staří lidé co si vyšli na ranní procházku a měli společný nápad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. moc pěkně tematicky zpracované. Petr je ze všech stran.:-) cestičky zblízka i zdáli, pěkné místo

    OdpovědětVymazat
  3. 2. Ratko, díky. Ano, celé je to tam takové malebné....nevíš kam se dřív dívat a co dřív fotit.
    pomalu postupně přebírám fotky .... aby to mělo jakž takž nějakou hlavu a patu. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. 3. tuto fázi nikdy nedodělám.... nafocené zůstává bez hlavy a paty, nevracím se k tomu. jen když někdo chce něco vidět tak lovím fotku

    OdpovědětVymazat
  5. 4. řadu let jsem to měla také tak. spousta fotek v počítači bez ladu a skladu a nevracela jsem se k nim, neprohlížela je - jen jednou vždy po té. stěží bych po letech vzpomněla na všechny ty názvy, jméma míst a měst všude možně kde jsem byla (Itálie, Francie, Řecko, Černá hora, lońské Chorvatsko, ale také fotky z Bekyd, Šumavy apd.)
    Ono se to samo vyřešilo tak, že mi klekl vloni a začátkem letošního roku pevný disk v počítači a téměř všechny fotky jsem ztratila - tedy problém s přebíráním fotek vyřešen. :-)
    Toto léto to bylo malinko jinak, při osobním setkání se Saulem se mě ptal na mé lonské hory (Slovinsko - Julské alpy - ty fotky zůstaly) a tak jsem se na ně podívala a začala psát den po dni vyprávění - viz. blog) a tímto počinem se mi pomalu zrodila myšlenka i na vlastní blog, nejen na zážitky z cest, ale i obyčejné všední dny co prožívám. Jde to pomalu, a se zpožděním - uznávám :-) mám malý notýsek, kde si píšu velmi jednoduché poznámky - ta poznámka oživí vzpomínku a pak právě jsou samotné fotky, těmi se to oživuje ve mě ještě více. Tak uvidím, jak mi to dlouho vydrží...ted je to pohoda, spousta volna, ale až vlítnu naplno do služeb....uvidíme.

    OdpovědětVymazat
  6. 5. splývají mi roky, místa, zapomínám, plete se mi to - z těch starých fotek bych to už asi dohromady nedala. (aby to mělo trochu hlavu a patu).
    když je člověk přímo tam - říká si, "to nezapomenu" není to pravda, zapomíná se velmi rychle jak čas všedností a v běžném životě utíká.....pak se mi někdy stává, že mám ten pocit, kdy jsem vlastně nezažila za ten rok, vůbec nic. proto jsem si i po delším různém váhání - založila blog. především pro sebe .....a samozřejmě těší mě, když jsem někdo občas jukne.
    sdílená radost se nezmenší, naopak. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. 6. ono je to také tak, když je rodina a něco společně zažijí.....povídají si o tom.....já jsem samotář....spíše naslouchám vyprávění jiných, jejich starostí, zážitků....málokdy vyprávím o sobě...., takže tenhle blog je o tom jak žiju....někteří moji přátelé a kamarádky mají pocit, že jsem hodně sama, neumějí si to představit, často mi říkají, to je hrozné být sama a co děláš kromě práce? když se dlouho neozývám - dělají si o mě starosti - nestalo se ti něco? Jsi v pořádku? takže pak píšu uklidnující krítké SMS jsem v pohodě, mám se dobře......už dnes i vědí o mém blogu, kde tedy mají možnost vidět jak existuju. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. 7. :-) když se dlouho neozývám, v jejich představách, o mě převládají tři varianty :-)
    1.mám hodně služeb a jsem stále v práci. 2. něco se mi stalo, jsem na tom špatně - psychicky, nedej bože fyzicky. 3. mám chlapa a nemám čas :-)

    pak mě po delší době vidí naživo, vidí že jsem v pohodě, mají radost - a první otázka je " baru vypadáš spokoleně, štastně, že ty máš chlapa? "

    ne, chlapa nemám, ale je mi celkově dobře, žiju spokojeně ...tak nějak samo. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. asi jako každý, mívám slabé, smutné chvilky.....naučila jsem se je zvládat poměrně dobře a hlavně rychle z toho vyjít ven, zbytečně se netrápit a nepitvat se v tom ....našla jsem ten lék především v přítomnosti - ted. ted udělám tohle, ted mě napadlo, ted je potřeba dělat tohle a tohle.....jakmile se soustředím na ted, je to volnější a zároven i inspirativní, tím, že se do něčeho pustím volně a jemně vyplouvají další nápady, inspirace....

    OdpovědětVymazat
  10. 9. pak jsou chvilky takové, kdy si říkám, "mohla jsem to udělat líp, nebo jinak, zvorala jsem to"
    no, stalo se....zpátky to nejde....tak pro příště (poznání, uvědomnění).....příště to bude lepší....a jde se dál.

    OdpovědětVymazat
  11. 8. to je zajímavé, takové to z povinnosti ujišťování, že vše je v pořádku a že se nic neděje mám "naučeno" od raného dětství. Ujišťováním rodičů---ale i příbuzných a přátel. vše v pořádku, nic se neděje. všecko je OK. preventivně...ujistit a stahnout se.

    OdpovědětVymazat
  12. 11. Jsi matka.....jistě je uklidnující vědět, vidět nebo alespon slyšet, že tví blízcí jsou v pořádku, když na ně myslíš a oni prostě jsou třeba daleko, nebo prostě neozývají se...
    takže své přátele chápu a není to jen samozřejmě suchá "otravná" povinnost ....to spíš já si v té chvíli vědomím, že jsem na ně pozapomněla ..... :-)

    OdpovědětVymazat
  13. 11
    Tak tohle mě dycky sere, když mi to začne někdo dělat.
    Na h. To není komunikace, spolupráce, důvěra, nic. To je degradace toho druhýho.
    Když mi takhle někdo odpoví, řeknu, co se mi zrovna zachce říct (co si myslím, nebo nic) a dál se už neptám.
    Ale ani já už pak nesděluju.
    Nemá to cenu.

    Když se ptám co se děje, tak se ptám proto, že to chci vědět, a jestli třeba nemůžu pomoct, ne ze společenské povinnosti.

    OdpovědětVymazat
  14. 12. jenže já to nedělám přirozeně...nechci aby mě někdo ujištoval o čemkoliv. ani že se má dobře. nebo že se má špatně, když mi to řekne OK a když neřekne taky OK. Když jsem se vdala... byla to pro mě úleva že tento zvyk se v rodině mého partnera nepěstoval. tím jsem se dozvěděla že se nemusím furt "hlásit" jako na vojně .

    OdpovědětVymazat
  15. 14
    A proč jsi to od příbuzných brala, že sehlásit musíš?

    OdpovědětVymazat
  16. 15. a jak jsem to mohla nebrat??? když od malinka tě někdo furt péruje že se musíš hlásit....a furt a furt a furt. a když se nenahlásíš tak hysterický záchvat, obvolávání nemocnic a očekávání přinesené mrtvoly.

    OdpovědětVymazat
  17. 16
    Ježíš...
    To jsem měla šťastný dětství, když středem pozornosti musela být maminka...

    OdpovědětVymazat
  18. přičemž to dělali oba stejně... dělali to i manželovi :-)) ale časem jsme se naučili tomu usmívat... pokaždé nás vítali slovy.: tak strašně jsme se báli, celou noc jsme nezahmouřili oko, už už jsme chtěli volat do nemocnice.... na stole telefon a číslo na nemocnici....
    No to jsem tak šťastní že se vám nic nestalo. a to se bavíme.... o třeba zpáteční cestě domů a tak... dvoudenní výlet. jakákoliv cesta odněkud někam.

    tatínek vymýšlel neuvěřitelné signály... že dvakrát cinkneme jakože vše dobrý. a tak se muselo furt cinkat.

    OdpovědětVymazat
  19. u mě je to spíše prosba: prosím napiš jen krátce SMS, že si dojel v pořádku domů....apd. už to dělám sama, když odjíždím a přijedu domů, nebo na dovolenou - sama napíšu sms, že jsem v pořádku, aby neměli starost. a zároven je v tom má vzpomínka na ty lidi. :-)

    OdpovědětVymazat
  20. já jsem byla středem pozornosti naprosto nedobrovolně... násilím. teď zpětně mě napadá, že to bylo přesně naopak. tím že jsme se musela hlásit tatínkovi, tak si vynucoval pozornost on. teda to je pravděpodobnější varianta.

    OdpovědětVymazat
  21. 19. to je pěkné... :-) tak to má bát správně. určitě. i určitý respekt k druhému, že se nahlásím. já se nechci hlásit nikde a nikomu. :-(

    OdpovědětVymazat
  22. vlastně až teď v poslední době tyto věci dělám v klidu a v pohodě, respekuji ten či onen systém, organizovanost, zvyklosti... akceptuji zvyklosti toho či onoho aniž bych řešila. či "napravovovala". Chceš to tak? dostaneš to tak.

    OdpovědětVymazat
  23. 19
    To je asi něco trošku jinýho, jednak hláška že ok dojezd, jednak takový nějaký puntík za návštěvou, ne že za mnou klapnou dveře od auta a už mě nikdo z nich nezajímá.

    OdpovědětVymazat
  24. ....ono s tím i souvisí vůbec pěstování vztahů. občas jen tak napsat někomu....prostě vpomenout si na něj...na dálku, maličkostí....i když nic nepotřebuje, ani já....

    23. jo Ru, je to jiné. máš pravdu.
    než hlásit doma svým blízkým denně: jdu do města, jdu támhle a támhle přijdu v tolik a tolik. nebo kam jdeš ty a kdy teda přijdeš....

    OdpovědětVymazat
  25. 23. no... k tomu mám bohužel tendence. jsem dost velký sobec.

    OdpovědětVymazat
  26. 25. Ratko, nevypadáš na to. a právě už vůbec ne v tom vašem velkém rodinném vzájemně se navštěvujícím kruhu. :-)

    OdpovědětVymazat
  27. zvráceně se tím bavím...:-)

    OdpovědětVymazat
  28. no, pravdou je, co si budem povídat, že na některé rodinné návštěvy se někdy až tak moc nechce. takže člověk přijede domů a je rád, že je doma a má klid.

    OdpovědětVymazat
  29. 29. aha. až tak úplně vyhraněné to nemám, jsem ráda doma i na návštěvě, vnímám, že potřebuju obojí. tak nějak kvůli všemu...a taky jako vždycky, všeho s mírou.

    OdpovědětVymazat