od Bohinjského jezera (525m) stěnou Komarča k černému ledovcovému jezeru (1294m), dál směrem nahoru výstup na vrchol Pršivec (1761),odkud je krásný výhled na Triglav (nejvyšší hora Julských Alp) a pak zase postupný sestup jinou stranou dolů k autobusu K Bohinjskému jezeru.
ten den bylo šílený vedro, dusno, zataženo, těžký vzduch k zalknutí.
protože jsem vůbec nevěděla do čeho jdu, řekla jsem si, že půjdu "jen" chvíli nahoru k černému jezeru a zase zpátky tou samou cestou dolů.
až na místě mi došlo, když nám průvodkyně ukázala kudy nahoru k černému jezeru - strmá skála, stěna, sráz nahoru.
část lidí to vzdala hned a zůstala dole a udělali si procházku kolem Bohinjského jezera - je hodně velké a dlouhé.
procházky po břehu, tak různě kolem, část lidí měla štěstí, že stihli i projíždku po jezeře loďkou, než začalo hustě pršet a lodky přestaly jezdit. pak se jim prý už odpoledne vyjasnilo a měli u jezera krásně.
posezení v kavárně na břehu, koupání v jezeře.
vydala jsem se pomalu nahoru.
cesta, necesta, koryto potůčku, přes popadané stromy, velké uhnilé kořeny, hladká skála, sráz, místy na přidržení rětěz a stupačky.
začalo poprchávat, pak drobně pršet a přidala se mlha, pak provazy deště, všechno mokré, klouzající....
celý den pršelo a lilo, tu a tam se malinko roztáhla obloha, nachviličku, přidal se i vítr.....
moje začátečnické chyby:
totálně promoklá rozpitá naskenovaná mapa, to člověk pochopí a uvědomí si, jak tady v čechách máme luxusně značené turistické značky, nejen barevným odlišením, ale také jak jsou značky blízko vedle sebe a hlavně udržované.
vybitý mobil - žádné spojení na průvodkyni.
s sebou málo jídla a pití.
slabo, křeče, únava až do takového rozpitého stavu vědomí....
motala jsem se, na zvracení, nemám sílu a vidím všechno jako ve snách mlhovitě, rozmazaně a rozhodně to není jen tím deštěm.
byla jsem poslední cestou nahoru.
všichni mě předběhli, ty rozestupy lidí jsou hodinové i více hodinové,fyzicky jsem úplně někde jinde, než ostatní...
věděla jsem jen, že v tolik a v tolik hodin musím být dole u autobusu, nestíhala jsem.
lilo,
z cesty byl dravý potok.
nešlo to zpátky sejít dolů, bylo to o hubu, příliš strmé a prudké, nebezpečné,
šla jsem tedy nahoru a vůbec nevěděla kolik ještě, jak dlouho, jak to tam vypadá a co mě čeká.
není se kde schovat, na déšt jsem si postupně zvykla, všechno mokré na nit, včetně kalhotek.
v pláštěnce se špatně chodí, pařím se, lepí se to, takže chvíli jsem šla s pláštěnkou v tom nejhorším a pak jsem ji chvílemi sundávala.
u černého jezera jsem si chvíli sedla a odpočinula, měla jsem pocit, že se už nezvednu.
těžké nohy, únava, slabo, svalový třes, zimnice....a viděla jsem před sebou cestu nahoru směrem na Pršivec.
Pršivec byl vrchol. za krásného počasí se otevře nádherný až srázovitý výhled nejen dole na Bohinjské jezero a celé to údolí, odkud jsme vycházeli, ale taky na Triglav.
Pršivec dostál svému jménu a pršelo na něm :-)
ovšem za těchto podmínek - deštivo mlha, slabo .....nebezpečné místo.
dá se tam velmi lehce sejít z cesty na ferátové úseky a dá se tam lehce zřítit, nikdo mě tam nikdy nenajde...
když začíná ferata, je tam výstražná cedule, jednou jsem se musela vrátit zpět.....sešla jsem z cesty.
za Pršivcem už to bylo lepší, část cesty po vrstevnici, mezi opuštěnými kamennými salašemi, vysokou travou, lukami. byl tam nádherný vzduch, ve vysoké trávě různé kytičky a lilie....vonělo to tam v tom dešti.
tady jsem chytla druhý dech a euforii.
ani nevím jak, začala jsem běžet, volně, lehce, radost, pocit štěstí, lehkost bytí, nikde nikdo, jen ta všudy přítomná zelená, drobný déšt´ a nádherný vzduch. cesta začala mírně klesat směrem z kopce.....pořád jsem běžela volně, ale přitom opatrně, jistě, kdy jsem si uvědomovala přesně každé šlápnutí na kořen, kámen.....v dálce na obzoru jsem viděla skupinku našich lidí.....
tohle mírné klesání nebylo dlouho, pak bylo prudké klesání, trvalo asi čtyři hodiny a ke konci byl asi tak hodinový úsek velmi strmý a hladký - byl to vápenec. tam jsem to sjížděla ve dřepu a občas spadla na zadek :-)
všechny ty lidi jsem v tom klesání předběhla, měli veký problém se sestupováním z kopce dolů...
k autobusu jsem dorazila hned za těmi nejzdatnějšími muži :-)
pak jsme čekali další skoro tři hodiny na ostatní.....zdržel je ten prudký hladký úsek s vápencem.
čekání mi uteklo velmi rychle, usnula jsem v přístřešku na zastávce :-)
nakonec dorazila jako poslední průvodkyně, se dvěma zbloudilými blondýnkami a také bohužel zraněnými.
ta jedna si poranila ošklivě koleno, ta druhá měla něco s kotníkem a obě byli psychicky úplně vyřízené, na dně. průvodkyně, která je našla té jedné ošetřila koleno elastákem..... a obě střídavě podpírala, nesla jim věci a celkově to prostě šlo pomalu a proto to velké zdržení.
průvodkyně byla vyřízená.
pak jsme odjeli na ubytování a večeři.
stěží jsem si připravila věci na další den, osprchovala se a padla jsem do postele jak zabitá.
P.S. ten den jsem málo fotila, protože pršelo a měla jsem hlavně dost. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat