neděle 11. prosince 2016

ORL středa.

Ráno brzy vstávám. Umýt sebe, umýt vlasy, dobalit si věci, jogurt s sebou místo oběda a klasická paranoa - vše vzorně uklidit, protože co, když se se mnou něco stane a půjde mi někdo do bytu.....tak aby tu nebyl bordel :-)

Hotovo. Vycházím, kolem osmé.

V hlavě mi běží ještě včerejší, ne moc slavná služba......snad je vše ok.
Hlavně ty speciální odběry do Prahy.

Budova ORL stojí na nemocničním původním malém náměstíčku - patří k původním budovám staré nemocnice. Tady se zastavil čas.....schody, zábradlí, okna, úzká čekárna, starý omšelý nábytek....zvláštní ta samá nemocnice kde pracuju a tolik jiná....

Hlásím se na kartotéce.....vyřizují se vše možné klasické příjmové formality....podepisuju všechny možné souhlasy, včetně souhlasu s případnou smrtí.....čekám na lavici.

Chce se mi spát a potřebuju na záchod.....ani jedno se zrovna moc nehodí, protože mě volá na konci chodby sestra do příjmové ambulance.....

Vyšetření a sepsání lékařem....znovu mi vše vysvětluje včetně případných komplikací......směruje mě do 2. patra na ženské oddělení.

Vcházím do lítaček.....jsem tu vůbec správně?
Malá chodbička, nikde nikdo, klid a ticho....sedím na malé lavici a čekám....vedle mě malý jídelní stůl pro šest lidí....čtyři dveře označené čísly - jo, to budou pokoje....
a dveře s nápisem ošetřovna....čekám.

ježiš to je odděleníčko jako trafika :-)
tiché, domácí, útulné, klidné.

Z ošetřovny vychází mladá sestřička. " Jé sestři, vy jdete k nám na příjem?"
Koukám na ni.....jo. Vzápětí mi povídá: " Já si vás pamatuju z interny, chodili jsme tam k vám na praxi"
"bylo to tam dost hrozný.....je to lepší? " Odpovídám : "ne, je to stejný,  ale vy jste to tady chytla dobře. :-) "

Sepisujeme spolu sesterský příjem a vcházím do pokoje č. 1.
Malý, pětilůžkový pokoj.
Uplné retro, tak jak kdysi pamatuju na staré interně.....
Každá postel a stolek jiný, vysoká okna....stůl, umyvadlo a skřín.
Zdravím, ale odpovídají mi jen dvě paní......za chvíli mi dochází, že ty zbývající dvě vůbec, nebo velmi špatně slyší.

A zvoní mi telefon z práce.....Praha, žádanky, odběry.....jo, vše je na přípravně v lednici.....uff.
Za chvíličku ležím v posteli a usínám.

Budí mě sestřička, že mám jít na indikační seminář.
Jdeme někam dolů.....zase čekám na lavici, je nás tu asi deset. Volají si nás po jednom, postupně.
Ve staré posluchárně s dřevěnými stoly v půlkruhu sedí lékařské konsilium.
Sedím na vyšetřovací stoličce a  poslouchám......postup, komplikace.....

Přichází ke mě jeden z lékařů, ohromný fešák, úplný George Clooney.....příjemně voní, má jemné ruce a vyšetřuje mi krk.....
" Vy jste taková dlouhokrčka" sjíždí mi ke klíčním kostem, zastaví se u pihy, mrkne na mě a povídá:
 " A co tohle? dáme to taky pryč, at jste krásná! "
Červenám se.
"Jé, děkuju".
"Nemáte zač, budeme mít na interně až půjdeme na koloskopii protekci. :-) "

Mírně se všem ukloním, děkuju a odcházím zpátky na svůj pokoj.

Ani jsem si nevšimla, že odvezli jednu paní z pokoje na operaci......
Mám chut na kafe, nemám vodu.....takže vyrážím na nákup.....v pyžamu, v županu a bundě.

Za chvíli jsem zpátky a ta postel prostě je přitažlivá. Usínám.
Sousedka mě budí k večeři.....fuj, zrovna ten tavený sýr.....ještě, že mám ten jogurt.....a zase spát.

Vzbudím se kolem osmé večer, večerní vizita a léky......poučení o zítřejší operaci......premedikace, léky na spaní a také přivezli paní z operace na pokoj..........setřička chodí, kontroluje, je tu sama na noční.....a já, no starýho psa..... vylezu po nějaké době z postele a rutinně dělám co je potřeba...pod hlavou výš, napít opatrně čaj, otevřít přesnídávku, lžičku, telefon blízko......operační rána na krku klidná, neprosakuje, drén fč. odvádí. Nemáte bolesti?

Vše je ok. takže jdu zase spát. Noc je klidná, všude ticho, žádné chození a šrum na chodbě.














38 komentářů:

  1. Je vidět, že ej to pro tebe známé prostředí. Já bych před operací ve špitále neusnula možná ani v noci, natož přes den.

    OdpovědětVymazat
  2. přechodné bydliště :-(

    OdpovědětVymazat
  3. No to je pravda, takhle v klidu si tam usnout a netrnout!
    To je asi dobrej předpoklad úspěchu.

    OdpovědětVymazat
  4. Mně se neobjevil komentář. To nevadí, hlavně že ses tu objevila ty.

    OdpovědětVymazat
  5. jo, když se člověk cítí v nemocnici jako doma :-)) asi bych taky spala... před operací :-) tedy si myslím.

    OdpovědětVymazat
  6. mě se objevil a zase ztratil :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Dva komentáře skočily do spamu, tak snad je to nyní v pořádku a nechybí nic. :-)

    3. když si tak vzpomenu na všechny možné svoje hospitalizace za posledních pár minulých let - at to byla operace krční plotýnky, nebo vloni plánovaná a odložená a posunutá operace křečových žil a ted tohle .....tak většinou vždycky je to tak, že si do toho špitálu jdu lehnout a odpočinout.....at vzpomínám jak vzpomínám, vždycky před mou hospitalizací předcházela šnůra služeb dlouhodobě a prostě takový ten záhul na doraz, kdy se unava stupnuje a zvyšuje.....takže opravdu lehnout doslova a odpočinout a vyspat se.

    OdpovědětVymazat
  8. a pak ještě jedna věc. když člověk na začátku ví - do čeho jde, co s ním budou dělat....postup, komplikace.....to už mi vysvětloval endokrinolog, i moje závodní při předoperačním vyšetření a znova to samé jsem si vyslechla v přijímací ambulanci a znovu ještě jednou na indikačním semináři - tak to člověk bere jako fakt, danou jasnou věc, je na to připravený. připravený na všechno.....

    OdpovědětVymazat
  9. 8. připravený jakože se s tím sžívá....prostě ví, že to bude tak a takhle a jde o to to vydržet a přečkat ten čas. je v tom jistota.....nic se neuspěchá, nejde to....krok za krokem. smíření se s tím. pak není ten klasický velký strach co bude jak bude.

    OdpovědětVymazat
  10. asi jsem smířená... s tělem. a vždycky jsem se dívala s důvěrou na svoje tělo, vím že je smrtelné a že ho nemám přetěžovat, že se musím spolehnout na to co je a nežádat to co není. Moje obavy v životě a úzkosti se týkaly ducha. v tomto jsme se zklidnila hodně taky. sice ještě žádný ideál, ale je to dobrý :-)) tedy už nemám pocity zlyhání a neschopnosti. tedy mám, ale umím s tím žít :-))

    OdpovědětVymazat
  11. Já se ve špitále nebála zákroku, bála jsem se těch lidí tam. Nepříjemných, až příliš profesionálních, toho odměřeného chvatu a tónu řeči, úsečných sdělení, příkazů, a taky pachů, všechno mi tam smrdí... cizí zvuky a hluky... člověk leží a naslouchá podvědomě, co z nich vzejde, z ětch zvuků... A bývá tam hrozně suchej vzduch a horko, když jsem zvyklá na chlad, a pak ráno ledový otvírání oken, když je příjemnější vstávat do vlídné teploty, než se člověk rozhýbe, a vůbec to ranní buzení jen kvůli teploměrům, pak hodinu zas nic, než je nějaká snídaně nebo se začne něco dít... pořád vlastně někdo člověka budí kvůli pitomsoti na minutu a pak zas musí čekat, tohle nevím, kdy co přijde, kdo zas s čím přijde, to je horší než to, jak mě budou operovat, všechno tam je cizí a nepřátelské pro mě, pro mě léčení je hlavně klid a možnost se vyspat, to ve špitále neexistuje. Tam je pacient jen objekt na indikace a aplikace.
    Vlastní operační zákrok je nic. Daleko horší je to okolo.
    Vydržím to, jasně že jo, nezlobím a chápu. Ale nevyspím se tam.

    OdpovědětVymazat
  12. Ve špitále je strach všudypřítomný. Cítím ho tam ze všech. Myslím z personálu. Neskutečná koncentrace hroznýho napětí a stresu ze strachu z nadřízených a ze systému...
    V tom se nedá spát. Přenáší se to do vnímání všeho tam.

    OdpovědětVymazat
  13. pro mě je na špitále uklidňující, že se ode mne nic neočekává. Nejsem ta co musí "dělat, rozhodovat, podávat výkony". Tedy nenesu odpovědnost za to co se tamděje... lehnu a spím, nebo si něco čtu. Nikdo neočekává že tam budu řešit něčí potíže.

    OdpovědětVymazat
  14. 13
    Ale to nemusím ani v reále, když nechci. Když třeba cítím, že je toho na mně už moc. Vypnu a hotovo.

    Pro mě je prostě hrozně nepříjemný to, co cítím z těch lidí. To jsem měla vždycky a všude. že prvotní bylo to, co cítím z lidí. A tohle bylo i to hlavní, co mě zabíjelo v Ch., než jsem se odstěhovala. Hádky a přímé konflikty už tam nebyly, ale bylo tam tohle.
    Přímý konflikt, srážka, je řešitelná, uvolnitelná. Tohle ne.
    Je to jako být pod šíleně vysokým tlakem. Nemůžu to vydržet cítit delší dobu.
    Moje slabost, já vím. Ale tak to prostě je.

    OdpovědětVymazat
  15. Pamatujete si, jak jsem u sebe psala o tom, že lidi sálají?
    Tam jste mě málem ubily za to, že se od toho sálání snažím držet odstup.
    Tohle je taky ono. Prostě to cítíš. Tak strašně silně, že tebe samotnou to hubí.

    OdpovědětVymazat
  16. A myslím, že úplně stejně to hubí i ty, co tam pracují, jenže oni to necítí, nevnímají takhle. Vnímají to prostě jako pracovní stres a přetížení. Ne jako sálání negativního ze všech lidí kolem. Takže pak jsou z toho tyhle nemoci. Absorbované hubení strachem.

    OdpovědětVymazat
  17. Sálání negativního... nevím. na mě působí když pláčou děti například... volají maminku, nebo starý člověk volá maminku. takové to tiché volání po pohlazení slovem. vlídný pohled. dotek...povzbuzení. To je možné i v nemocnici. Můj muž má tetu Růženku, zdravotní sestru a sestřenici, která je taky zdravotní sestra... září z nich pozitivní energie, usměvavost a vlídnost. všímám si toho...reaguji na vlídnost. jemnost. když není tak se zachumlám do sebe a čtu si. a když se někde objeví teplo tak vytáhnu tykadélka a píp, píp.... roztaji :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Ru, no, do nemocnice se nikomu moc nechce, kdyxž nemusí.....ale když to tu tak popisuješ, ta to vypadá, že máš z trpíš z toho uplně fobii.
    takže jen přeju, abys do ní musela nejlépe vůbec :-) a nebo když už ano, tak abys sis svou fobií nepřitáhla nikoho v tý nemocnixci extra "negativního"

    OdpovědětVymazat
  19. Musí to být těžké a hodně stresující, když člověk jde do nemocnice s pocitem - které vnímá jako nejen cizí, ale i vlastně apriori zlé a nepřítelské místo. strach a obavy jsou normální....ale po čase, kolikrát i po krátké chvíli se člověk uvolní nebo během jednoho dvou dní pobytu se člověk rozkouká, zklidní, pozná to "cizí" prostředí, zabydlí se tam a dobrý...relativně.....umocnuje se to tím, že mu tam pomohou, nebo že se mu uleví od jeho obtíží a zároven při tom vidí a poznává i personál a jeho jednání....ne samozřejmě jsou všichni lidé z personálu tak nějak milí a vlídní a vstřícní jak by čekal.....ale je to jako v životě běžně....někdo ti sedne víc, někdo mín, někdo vůbec.

    OdpovědětVymazat
  20. jinak co se týče profesionality, zodpovědnosti, koncentace, objemu práce, vytížení....tak to prostě je a je to nutnost. a zase je u každého trochu jiná....a to je prostě v tom přístupu k té práci. a je to vidět na práci samotné, kdo je pečlivý, zodpovědný, profesionální apd.

    OdpovědětVymazat
  21. 18
    Barčo, byla jsem v nemocnici několikrát, a myslím, že nikoho negativního nepřitahuju, to, co popisuju, je prostě to vnímání, jemuž se těžko rozumí, pokud to někdo nemá taky. Stejné, jako mámpořád, pořád vnímám to "cosi" z lidí nebo z míst, kde se lidi koncentrují. Nejde o fobii, výš píšu, že pobyt v nemocnici zvládám a nezlobím, jen se prostě nevyspím.

    OdpovědětVymazat
  22. Mám dojem, že ranní buzení bývalo dříve velký problém, řešilo se to. budí se nyní někde v půl sedmé a jinde v sedm.ono se snídaněmi a hyhienami a vizitou se to musí vše stíhat do osmi - kdy začíná operativní program a operuje se do večera....někdy i na neoperativních a neinvazivních odděleních ale probíhá už výkonnový vyšetřovací program od sedmi rána....je toho hodně.....lidi hospitalizovaní a lidi objednaní ambulantně co chodí z domu....no, je toho hodně...tyhle věci nejdou moc pořešit jinak.....opravdu je to hodně lidí z regionu a i mimo region.....ledaže by se ještě víc prodloužili jednak ambulantní výkony - déle by lidi čekali jak z domu na objednaný výkon, tak podobně by se prodloužil i pobyt nemocnici lidí čekající na výkon, nebo vyšetření, kdyby se třeba budilo a začínalo po osmé.....nebo i kdyby ambulance a invaziva jela od pozdnější hodiny.

    OdpovědětVymazat
  23. 19
    Nevím, jestli i tohle je reakce na mě, ale pokud ano - není to MŮJ strach, co cítím. Je to strach, co cítím z nálady v té nemocnici. Z toho napětí a chvatu, co tam je.

    OdpovědětVymazat
  24. no, vyspat se dá i špatně na pokoji - jen kvůli těm lidem, kteří tam na pokoji s tebou jsou, které sis nevybrala.

    OdpovědětVymazat
  25. konkrétně co se týče spaní, tak tady jsem byla vyloženě ráda, že na pokoji nebyla televize,(máme je na interně na každém pokoji) ale na chodbě. to dělá hrozně moc, by jeden neřekl.

    OdpovědětVymazat
  26. Ti mi zas tak nevadí, pokud moc nechrápou a nebo nesmrdí, a to ve špitálu většinou nesmrdí. Jsem zvyklá z čundrů a akcí s koňma, že vedle mě spí kdekdo.

    OdpovědětVymazat
  27. 25
    Na to jsou dobrý špunty do uší. Fakt fungujou. Mám je i doma, když je třeba víkend a chci se vyspat, zatímco mládě furt šramotí a vrže židlí. :-)
    Ale v pracovní dny je mít nemůžu, abych zabrala na budík.

    OdpovědětVymazat
  28. no, vidíš to :-) to by stálo za to - je fasovat :-) na moji interně opravdu proti tomuhle malému odděleníčku, kde si dokážu samu sebe představit pracovat do důchodu - není klid. v noci tam není klid nikdy, málo - my jako sestry pořád lítáme po chodbách i do pokojů.....lidi na pokojích u nás - největší problémy jsou televize a program.....nahlas nebo málo puštěná televize a okna - větrání - někdo chce větrat, tihle zas ne....tak špunty do uší by vyřešily částečně aspon jeden problém :-) přestože chodíme potichu, v noci někdy i s baterkami, abychom nesvítily....když jde o malé výkony.....bohužel dějou se u nás o nočních i velké věci a prostě se musí svítit i velkým světlem, nemluvím o běžných nočních přijmech akutních.....ty jsou taky......třeba i tři za noc.....takže chození, dveře, lítání, rozsvěcování.....
    tady na orl - prostě uplně jiný tichý, malý, klidný svět....

    OdpovědětVymazat
  29. 28. podobné to bylo na očním. Ticho... pomalé pohyby. klid. sehraná spolupráce všech.

    švagrová byla nedávno na operaci kyčle (náhrada). Na to jak se bála, to tam měla dobré. povídala si s ženskými, všechny znala a všichni znali ji. ženské si rozuměly... pořád řešili něco. :-) pak se potkaly na rehabillitaci. myslím že pokud jsou vztahy jakžtakž fungující, tak i ten pobyt je snesitelný. terapie vykecáním.

    OdpovědětVymazat
  30. 29
    Jo, moje zkušenost ze špitálů je, že pacienti fakt problém nejsou. Panuje tam takový zvláštní sbližující spojenectví mezi nimi. :-)

    OdpovědětVymazat
  31. Dokud nebude v nemocnicich koureni povoleno kdyz uz ne na pokoji,tak alespon na chodbach,v nejhorsim pripade na cetnych kurarnach,nemam jinou moznost,nez byt zdrav jak ripa,abych se do toho pekla nedostal.
    Ale jako decku,tehdy jeste nekurakovi,se mi ve spitalech neskutecne libilo.
    Mati mi jeste dnes vycita,jakej mela psychickej otres,kdyz jsem ji v 6 letech 3. den po operaci vyhodil z navstevy,protoze jsem mel domluveny se sestrickama strihani jakesi gazy,ci co.
    Ale nejvyraznejsi vzpominka na nemocnice je pach tech stolku u posteli.
    Ten je porad stejnej a fakt mi voni.
    Pred par lety,kdyz jsem se ve spitale ocitnul a otevrel ho,tak me to uplne vratilo do toho detstvi,kdy jsem tam byl naposled,do vsech detailu...super

    OdpovědětVymazat
  32. 18, 19 barčo,
    no,já se nechci do nemocnice nikdy dostat. Je to pro mě tak jinej svět a tak jineka organizovanej než já a ke všemu spojenej s utrpením, nedobrovolností, jiným stylem života, že je mi to zcela a naprosto odporný. pro mě hnusný místo.
    Dík, že je, ale fakt tam nikdy nechci. Ani na návštěvu, pokud možno. Leda jako psychoterapeut, to zas jo. To bych zvládla, ale jinému prostředí dávám neporovnatelnou přednost.

    OdpovědětVymazat
  33. 32 Saule
    tyjoooooo, ty seš moje nemocniční druhá polarita :)

    OdpovědětVymazat
  34. 33:
    Lisko,tady je tema nemocnice,ne fabrika:-),ze Ratko?:-)
    Jen varovani,osud rad zavlece cloveka zrovna tam,kde je to "jinej svet"
    Zvlast jako psychoterapeuta, na to bacha.

    OdpovědětVymazat
  35. 36
    néé,to né. A když jó, tak to bude určitě krásný milý oddělení, nebude to akutní a lidé tam budou jako Barča, aul tam bude stříhat gázu a jídlo tam bude dobrý a teplo akorát a internet a notýsek s fixama a btŕzy půjdu domů a do práce! A bude mě navštěvovat P.Hufnágl každej den a já tam budu jen pár dní a pak -... to bude výborný.

    OdpovědětVymazat
  36. 36. pro mě je nemocnice taky něco jako útulna.... tedy proti fabrice je to ráj :-))

    OdpovědětVymazat